Má dávná karmická zátěž

Jmenuji se Laura. Vždy jsem na své jméno byla pyšná. Je to to jediné, co mi zbylo po tátovi. Když jsem se narodila, vynutil si u mámy, abych se tak jmenovala. Měla jsem se ale jmenovat Eliška. Máma chtěla tátovi vyhovět, snad proto, aby si ho udržela. Vyšla mu vstříc, a tak si ho udržela zhruba do mých šesti měsíců. Než jsem se poprvé postavila na vlastní nohy, táta byl pryč. Utekl za mladší a máma zůstala se mnou sama. Našla si Kamila, druhého manžela, s kterým měla mou mladší sestru Markétu. Vycházím se svou sestrou skvěle.

A právě Markéta jednoho dne přiběhla s babským časopisem. „Podívej, už vím, proč máš takovou smůlu!“, mávala před sebou časákem z trafiky. Když domávala, mohla jsem si u kávy přečíst, že mé jméno je karmicky zatíženo. Nenajdu, dle článku, úlevu a štěstí dřív, dokud si jméno nezměním. A neměla bych to dlouho odkládat… „Ale já nemám zas takovou smůlu,“ řekla jsem nepřesvědčivě. „Ty? Pche,“ zhodnotila sestra a v očích jí plálo, jako by objevila nový kontinent. „Řekni mi, kdy tys měla štěstí.“ Chvilku jsem přemýšlela, a pak mé dumání opět přerušila Markéta: „Vem si například Bobina!“ Bobin byl můj žlutý papoušek. Jednoho dne jsem ho našla utopeného ve žlábku na vodu. Přitom žlábek byl tak maličký, že se do něj pták sotva vešel. „Ale on už byl starý. Vydržel dlouho,“ opáčila jsem. „Jo, dlouho, ale vem si fakt, že nezemřel stářím, ani na nemoc. Utopil se v tom plivátku. Muselo mu to dát hodně práce, než se do té vody dostal. Nedala bych moc za to, že spáchal sebevraždu.“

Mě ale víc překvapilo, že Markéta začala mluvit právě o Bobinovi. Neměla jsem snad víc smůly, která byla důležitější? Táta mě opustil a nepočkal ani na mé první narozeniny, jediný mužský, který mě snad miloval, byl můj dávno zesnulý muž. Zemřel, když jsem byla v sedmém měsíci těhotenství s naší vytouženou dceruškou Lenkou. Byl div, že jsem nepotratila. Lenku jsem vychovávala, jak nejlépe jsem uměla, přesto se na vysoké chytla drog, odešla ze školy a já nevěděla, kde se celý rok potuluje. 

Nikdo mi nepomohl, holka už byla plnoletá. Vrátila se domů, vyhublá, tváře propadlé, ruce plné vpichů, až když se jeden z party udrogoval k smrti. Pak to trvalo rok, než byla zase čistá a znovu nastoupila do školy. Výšku si dodělala, vdala se a dnes to pytlíkuje s mužem, který pracuje dva měsíce v roce. 

Když můj manžel zemřel na infarkt, byla jsem nějaký čas sama. Když dcera Lenka oslavila třetí narozeniny, řekla jsem dost a na internetové seznamce jsem si našla Pavla. Kluk to byl hodný. Řekla bych, že až moc. K Lence se choval hezky, ke mně taky. Po roce procházek, divadelních představení a cyklovýletů nejen, že mi nedal nikdy pusu, on mě ani nechytl za ruku. Tak jsem se jednou osmělila a chytla jsem ho za ni já. „Co děláš?“ polekal se. „Myslela jsem, že mě máš rád,“ opáčila jsem. „To mám, jen nechci nikam spěchat.“ A tak jsem se s tím milým klukem, který dosud bydlel ve svém dětském pokojíčku u rodičů, rozešla. A byl to vůbec rozchod, když jsme spolu nikdy nic neměli?   

Pak přišel sebevědomý Mirek. Po půl roce krásného vztahu mi oznámil, že odlétá do Číny, kde má práci a chce tam žít. Nadšeně mě pozval, ať letím s ním. „A malá Lenka?“ ptala jsem se na dceru, která právě absolvovala první třídu základní školy. „Může taky,“ navrhl. Při představě, jak se malá Lenka učí cizí jazyk, který se Čech jako poleno stejně nikdy dokonale nenaučí, jak chodí po ulicích plných malých Číňánků a babičku si pamatuje jen z fotky, jsem odmítla. Zůstala jsem sama, a to doslova. Pár kamarádek, které se občas staví na kafe, nebo sestru, nepočítám.

„Přece nemůžu jen tak jít na matriku a říct, že chci být třeba Eliška,“ vzpomněla jsem si na přání mé mámy. „A proč ne?“ „A stejně… Jsou to jen výmysly! Takový babský plátek, aby měli o čem psát.“

„Ale že to sedí, viď? To je ale zajímavý.“ Musela jsem připustit, že štěstí moc nemám. „Ale jsou na tom lidi přece hůř,“ řekla jsem. „Jo, na vozíčku, bezrucí, slepí, viď? Ale i ti mají partnera, rodinu.“

Bylo mi smutno. Ale minulý týden jsem potkala Hynka. Vypadal rozumně a zdálo se, že se mu líbím. V sobotu s ním jdu na kafe. Třeba nebudu muset jméno měnit…

Po půlroce Hynkova tokání a svádění se z něj vyklubal příšerně agresívní a zlý muž. To jsem si začala uvědomovat až po desátém monoklu, který mi vlastnoručně vyrobil. Když jsem se jednou probrala v nemocnici a mimo podlitin mi oznámili, že mám i zlomené nějaké to žebro, otřes mozku atd., rozešla jsem se s ním. Pak jsem natrefila na kolegu Míšu. Míša byl pěkný, hodný, ale gay.

A tak dnes stojím na chodbičce místního národního výboru, před dveřmi s nápisem „Matrika“ a čekám, až na mě přijde řada. Třeba má Markéta přece jen pravdu…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10