Má láska z nemocnice

Jako mladá holka, nebylo mi ještě ani osmnáct, jsem byla týden hospitalizovaná v nemocnici na chirurgii. Byla jsem po operaci slepého střeva. Když mě propouštěli domů, při poslední snídani, všimla jsem si mladíka, který byl na stejném oddělení. Také ho ten den pouštěli domů a celou dobu byl na pokoji vedle mě. Jenže po operaci jsem moc nechodila, a později, když už jsem se cítila lépe, jsme se míjeli. I on si všiml mě a dali jsme se do řeči. Byl v nemocnici se stejným problémem jako já. Dokonce jeho vezli na sál hned po mně, jak jsme zjistili. Pavel byl milý, vtipný a zdál se mi moc fajn. I já jsem se mu asi líbila, protože mě tehdy poprosil o kontakt. Ač to bylo před mnoha a mnoha lety, měli jsme už doma telefon. Byla to tzv. podvojná linka, hovor, ať trval jakkoli dlouho, stál pouhou korunu. A tak jsem mu dala telefonní číslo.

Pavel volal až za tři dny, v sobotu odpoledne. To už jsem snížila svou pohotovost u telefonního aparátu na minimum, protože jsem si říkala, že už nezavolá. První dva dny jsem pořád hlídkovala u telefonu, abych, pokud bude Pavel volat, hovor přijala já a ne nikdo z rodičů nebo sestra. Hovor proto přijala máma.

Podala mi sluchátko a naštěstí šla s tátou do divadla. Starší sestra byla na víkend u svého přítele. Mohla jsem si s Pavlem povídat, jak chtěla. Stejně by mi bylo doma samotné smutno. Rodiče po divadle měli přespat u známých, kteří bydleli přímo u divadla. Domů to měli totiž daleko.

Hovor plynul, jako bych Pavla znala roky. Smáli jsme se, až mi chvilkami vytryskly slzy. Cokoli Pavel řekl, to bych mu z fleku podepsala, protože i já měla podobné názory. Ať se jednalo o koníčky, trávení volného času, knihy, které nás bavilo číst, ve všem jsme byli stejní. Překvapením pro mě bylo, že se Pavel narodil jen o den dřív, než má sestra a má mladšího bratra, který je ode mne o měsíc starší.

„Ještě řekni, že miluješ teplo a nesnášíš zimu, a začnu se té podobnosti bát,“ řekl Pavel v jednu chvíli.

„Já opravdu miluji teplo a zimu nemusím, pokud nejsem zrovna na lyžích,“ přiznala jsem.

Mluvili jsme o všem, co nám přišlo na jazyk, a vůbec jsme nemuseli přemýšlet o tématu hovoru. Hovor si plynul jako po másle a já se během něho chvatně navečeřela a stále jsem poslouchala, nebo mluvila. Několikrát jsem skočila Pavlovi do hovoru, a několikrát to udělal on mně. Tak jsme měli pořád hlavu plnou nápadů. Během našeho hovoru začal film, na který jsem se chtěla večer dívat, a zase skončil. A my pořád mluvili, smáli se a já cítila, jak mi hoří tváře vzrušením z hovoru. Nikdy předtím jsem tak dlouhý hovor neabsolvovala, a dokonce ne ani tak zajímavý. S kamarádkami jsme se hihňaly hloupostem a mluvily o ničem, ale rozhovor s Pavlem mě hodně bavil.

„Pavle, víš, jak dlouho už spolu mluvíme?“ zeptala jsem se v jednu chvíli, když můj pohled spočinul na hodinách.

„Nemám ponětí.“

„My už mluvíme tři hodiny.“

„Vážně? Tomu se mi ani nechce věřit.“

Byla to pravda. A pravdou bylo také to, že náš hovor skončil až po šesti hodinách. Uprostřed noci se nám ani nechtělo končit, ale slíbili jsme si, že si vše příště dopovídáme. Ano, my stále měli témata k povídání. Byli jsme jako v tom vtipu, kde z vězení propouštějí vězeňkyně po pěti letech žaláře a ta jedna říká druhé: „Božka, odpoledne se stav ke mně na kafe, ať ti to dopovím.“

S Pavlem jsme se pak začali pravidelně vídat. Ale až poté, co dobral antibiotika. Ona totiž jeho rodina neměla telefon doma a on tenkrát celou tu dobu stál uprostřed zimy v telefonní budce. Dostal přitom angínu.

No a s Pavlem jsem už spolu padesát let. Vychovali jsme dvě dcery a máme tři vnoučata. A nyní čeká naše vnučka už své vlastní dítě a my se na pravnoučátko moc těšíme.

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete