Žádné lidské trápení nestojí za ztrátu zdraví. To si člověk uvědomí často až pozdě. V zaměstnání jsem byla ještě ve zkušební tříměsíční lhůtě, když mě začala šikanovat samotná mistrová. Nějakou dobu jsem šikanu přehlížela, poté jsem se jí začala trápit. Došlo to tak daleko, že jsem pravidelně v neděli večer, před pondělní směnou, zvracela a bolela mě hlava. To vše nervy!

Nebyla jsem sama, po kom se mistrová, jak se říká, vozila. Trpěla jsem nespavostí, nebo naopak jsem případný volný den o víkendu celý prospala. Třásly se mi ruce, byla mi stále zima. Má nadřízená mi zakazovala během pracovní doby pít, přestože to bylo dovoleno v pracovní smlouvě, v pracovním řádu a všichni ostatní běžně v práci pili vodu z nápojového automatu, který byl pro tyto účely umístěn v dílně. Já pít nesměla.

O přestávce jsem se konečně napila a následovaly křeče žaludku. Po pár dnech mě rozbolely ledviny. Přesto jsem si nemohla dovolit odejít ze zaměstnání a být bez příjmů. Žiji sama a musím platit nájem, z něčeho se živit a vůbec mít také na své zájmy a koníčky. A tak jsem delší dobu trpěla.

Většinou jsme měli pracovní dobu od pondělí do pátku, a většina sobot byla také pracovních. Proto jsem na regeneraci a odpočinek měla pouze jeden den v týdnu.

Konečně přišel týden, kdy jsme měli volnou i sobotu. Trpěla jsem na páteční směně a útěchou mi byla jen představa volné soboty. Konečně přišla!

Po náležitém odpočinku jsem vstala až před polednem a vydala jsem se do obchodu na nákup. Obchod mám nedaleko našeho domu. Uklidňovala jsem se tím, že přes velkou nevolnost si nakoupím, a zase ulehnu. Tak jsem byla v tom období vystresovaná. Bála jsem se mistrové, ale také případné ztráty zaměstnání, pokud šikanu neustojím.

„Už jen přejít silnici, a jsem v obchodě,“ uklidňovala jsem se.

Probrala jsem se, a chvilku jsem nevěděla, kde jsem. Až poté jsem rozlišila obrys tváře sklánějící se nade mnou. Ležela jsem na lehátku v záchrance! Zkolabovala jsem uprostřed silnice, a jen díky duchapřítomnosti mladého řidiče to nedopadlo hůř, než několika odřeninami.

„Já nechci do nemocnice,“ vypravila jsem ze sebe, když mě lékař vyrozuměl s tím, co se stalo. „Mívám nízký tlak a někdy omdlím,“ vysvětlila jsem.

„Vy omdlíte tak, že o sobě půl hodiny nevíte?“ zeptal se lékař.

„Já o sobě půl hodiny nevěděla?“ překvapilo mě. Skutečně, uvědomila jsem si, že pokud jsem omdlela, tak někdo musel zavolat sanitku. Trvalo chvíli, než sanitka přijela. Pak mě někdo musel dostat do sanity…

„Ale já musím v pondělí do práce,“ trvala jsem na svém.

Přes můj nesouhlas jsem byla hospitalizována v nemocnici. A ač jsem nechtěla, s úplným vyčerpáním jsem strávila na nemocničním lůžku týden. Jen velmi neradi mě pouštěli z nemocnice domů.

Uvědomila jsem si, že se již nesmím nechat šikanovat. Mou mistrovou má nemocenská neobměkčila, a naopak s šikanou po návratu z nemocenské pokračovala s o to větší intenzitou.

Jediným řešením pro mě byla změna směny, a s ní i změna mistrové.

Od této chvíle si uvědomuji, kdykoli jsem vyčerpaná, že žádný problém nestojí za ztrátu zdraví. Vždyť jsem tehdy zkolabovala uprostřed rušné silnice!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10