Má nová cesta

Do Marka jsem se zamilovala na první pohled. O pět let starší podnikatel měl už své postavení. Zatímco já teprve končila vysokou školu, Marek už něco dokázal. Stál v čele prosperující společnosti a já si teprve hledala své místo. Randění s ním mi připadalo jako sen. Mohl si dovolit nosit mi dárky, zvát mě na večeře, a když mě poprvé pozval na welness víkend v malém hotýlku v horách, byla jsem nadobro ztracená.

Marek byl můj teprve druhý partner. Své první zkušenosti jsem nabyla s o rok mladším spolužákem ze školy. Marek byl zkušený, šarmantní a věděl jak zapůsobit. Ihned si získal i mé rodiče. Po pár měsících jsem zjistila, že jsem těhotná. A protože to bylo z velké lásky, nadšeně jsem souhlasila, když mě Marek požádal o ruku. Nemohlo mě potkat nic lepšího. 

Už v prvních chvílích mě začal Marek poučovat, co se jak má a co musím a co ne. Vždy, když jsem měla odlišný názor než on, jsem nakonec udělala přesně to, co chtěl. Byl přece zkušenější. Ani jsem si neuvědomovala, že jaksi zůstávám bez vlastní vůle. Pomalu jsem přejímala jeho nálady, jeho přání a dělala přesně to, co se ode mne očekávalo. Přestávala jsem se vídat se svou kamarádkou Evou, která se nezdála Markovi adekvátní, a naopak jsem vzorně reprezentovala svého muže tam, kde se on vypravil se mnou jako se svou ženou. Marek mě ve společnosti hladil po rostoucím bříšku a vyprávěl, jak se těší na miminko. 

Doma to tak nevypadalo. Nechal se opečovávat a nemyslel na to, že bych se měla ve svém stavu šetřit. Nakonec, jak říkal, těhotenství není nemoc. On je živitel rodiny, zaslouží si proto malinko péče. Když přišli mí rodiče na návštěvu, nadšeně jim servíroval dobroty, vařil kávu a vyzýval mě, abych se šetřila. Žertoval s mým otcem, měli si o čem povídat, protože stejně jako táta miloval i Marek rybaření a fotbal. Mamince zase přikyvoval, když přišla řeč na zdravotní téma. Zkrátka, ideální zeť a manžel, kdo by si přál víc. Možná ve skrytu duše občas já. Co bych ale chtěla? Manžel vydělal dost peněz, měli jsme luxusně zařízený byt a později se nám narodila ta nejúžasnější holčička pod sluncem. Marek mi přinesl za ni do porodnice nádherný zlatý prsten. Doma ale zůstal jen první měsíc. Pak se odstěhoval „na čas“ ke své sestře. Potřeboval klid na svou práci a pořádně se vyspat. Zůstala jsem se Zuzankou po většinu dne sama. Její táta nás chodil navštěvovat, jak se mu hodilo. Ani jednou svou dcerku nepřebalil, nevykoupal, nebyl u jejího usínání.

„Ono se to spraví, uvidíš,“ domlouvala mi máma. Co bych přece chtěla? Zajistil nás, platil byt a nechodil za ženskýma.

Skutečně. Zuzanka měla tři měsíce, když se její táta vrátil do společné domácnosti. Začali jsme zase žít jako manželé, alespoň navenek. Nikdo z okolí netušil, že mě Marek trestá za každý prohřešek. Nesměla jsem chodit ven v pro něj vyzývavém oblečení. Vybíral mi kamarádky a nejradši by byl, aby vymřeli všichni mí spolužáci. A tak se také na mě utrhl, když jsem chtěla jít na sraz po letech ze školy. „Tady máš dítě a mě,“ křičel na mě. Sraz se obešel beze mne. 

Pak se Markovi přestalo dařit v práci. Jeho firma neměla zakázky a on nosil domů méně a méně peněz. Když měla Zuzanka tři roky, našla jsem si práci a s výchovou nám pomáhala mimo školky má máma. Užívala si vnučky a já pracovala a po návratu z práce jsem se starala o dítě, o domácnost i o muže. Díky tomu se nám dařilo zase dobře. Alespoň po finanční stránce. Můj muž neskousl, že se podílím na financování rodiny stejným dílem jako on. Byl nervózní a svou špatnou náladu si začal vybíjet na nás, na mně a dceři. Tenkrát mě poprvé uhodil. Pak se mě snažil přesvědčit, že jsem na vině já sama. Ví přece, co je pro mě dobré a já bych neměla odmlouvat. Naučila jsem se přikyvovat a pomalu se krčit. Ve společnosti jsme ale působili jako šťastná rodinka. Ani mí rodiče nevěděli, že ty oděrky na rukách nemám z toho, jak se občas udeřím nebo upadnu. Marek byl přece ideální muž.

Když mi zemřel tatínek, Marek si už nemusel na nic hrát. Křičel na mě i před mou mámou, jen na rány si počkal, až odejde. A pak zase odcházel on. Když mě občas zmlátil, sbalil se a beze slova odešel z bytu. Nevěděla jsem, kam jde, a byla ráda, že jsem s dcerou sama.

Pak se zase usmálo sluníčko, Marek se vrátil, přinesl malé nějakou hračku, pozval mě na večeři a vysvětlil mi, že jsem si jeho zlobu vlastně zasloužila. Myslel to se mnou dobře. Chvilkami jsem tomu sama věřila. Měla jsem kolem sebe rozvedené kamarádky, zadlužené kolegyně v práci, které si nedovolily ani polovinu z toho, co já. Ty všechny obdivovaly mé šaty, kostýmky i šperky, které mi Marek nosíval jako dárek pokaždé, když to přehnal s vysvětlováním, jak je důležité, abych ho na slovo poslouchala. Naučila jsem se tak žít, hlavně, že nebil naše dítě.

Doufala jsem, že když se nebudu vzpírat a budu Marka ve všem poslouchat, časem mi přestane ubližovat a pochopí, že jsem dobrá žena. Marek ale zvyšoval své požadavky, diktoval mi, kdy smím jíst a kdy jít spát, co mám pít a zda vůbec. A občas, snad aby nevyšel ze cviku, mi uštědřil tu facku, jindy kopanec. Pak zbaběle utekl z bytu. Nechával mi ve večerním rozhlase hrát písničky o lásce. Kdekdo jistě záviděl milované ženušce, jakého má vzorného manžela.

„A, zdravíme našeho stálého posluchače Marka. Opět necháváte zahrát písničku své milované ženě a dcerce? Každý jim vás určitě závidí,“ zazníval ke mně hlas z rozhlasu, zatímco jsem instinktivně tiskla dcerku ke svému tělu, když v zámku zarachotil klíč.

Po čase mě Marek začal napadat i venku. Vždy jen tehdy, když jsme byli na ulici sami. Musel mi dokázat, že on je ten, koho budu navždy poslouchat. Bála jsem se projevit svůj vlastní názor. Kdybych vzala dítě a utekla, kam bych šla? Maminka se přestěhovala po smrti tatínka do garsonky, tam bych se s dcerou nevešla. A tak jsem snášela jeho nálady a krčila se, kdykoli se mu zdálo, že poslouchám málo. Po čase, když udeřil víc, než měl, jsem se vzmohla na protest. Dokonce jsem jednou zavolala policii. Jenže Marek nebyl dnešní. Měl několik svědků, kteří mu dosvědčili, že v uvedenou hodinu a den byl úplně jinde.

„Je jenom nešikovná,“ omlouval mé udání před policisty. Všichni mu uvěřili.

„Musíš si uvědomit, že vše dělám jen pro nás. Já tě miluju a nikdy tě neopustím, lásko,“ tvrdil mi, když pak vyžadoval plnění manželských povinností. Zvykla jsem si dělat vše, co chce on, nemít svou vlastní vůli. Náš vztah byl víc než toxický. Měla jsem strach, aby vše neodnesla naše dcera. Jak rostla, nešlo už před ní vše skrývat. Bude si jednou instinktivně vybírat podobného partnera, jako je její táta?

Začala jsem věřit, že z manželství živá neuteču. Měl mě ve své moci. Dělal si, co chtěl, a na první pohled působil jako milující manžel. Tolik lidí mi ho závidělo. A nikdo z nich ani netušil, co zažívám. Jen má máma cítila, že něco není v pořádku. Naznačil jí, že je už stará a má se starat sama o sebe. Dokonce mi zakázal ji navštěvovat. Špatně jsem spala a začala mít zdravotní problémy. Padaly mi vlasy, špatně jsem se soustředila a pletla se v práci. Bála jsem se, že mě propustí a manžel mě potrestá.

Jednoho dne Marek odjel někam údajně na služební cestu. Bylo mi jedno, jestli je to pravda, nebo je někde u milenky. Plánovala jsem, že uteču. Vezmu Zuzanku a uteču někam do neznáma. Ve městě jsem ale měla práci a asi bych se dlouho nedokázala skrývat. Navíc jsem tu měla mámu. A tak jsem zůstala doma a s obavou jsem čekala, až se manžel vrátí.

Nevím, jestli se nade mnou někdo smiloval tam v nebi, nebo kde se rozhoduje o tom, co se stane. Tehdy se Marek z cesty domů už nevrátil. Měl dost vážnou nehodu a skončil ve vážném stavu v nemocnici. Všichni se modlili u jeho lůžka, aby se probral opět k životu. Všichni, jen já jako jeho žena seděla u jeho lůžka prosta emocí. Všichni si mysleli, jak mě pak sebral jeho odchod. Pro mě to bylo vysvobození. Marek zemřel a nemohl nám už ubližovat.

Je to už spousta let. Dcera vyrostla a ve svých dvaceti je stále sama. Vím, že to není správné, ale také to, že samota je lepší, než toxický vztah, ve kterém by jí muž sebral veškerou její vůli a udělal z ní otroka.

Postupně jsem se z uzavřené tiché ženy stala zase veselou, ale opatrnou holkou. Obklopila jsem se kamarádkami a občas jsem i vrbou pro své vrstevnice. Málokterá ale ví, čím jsem si já sama prošla. Jsem mámou, vdovou, zaměstnankyní, kamarádkou, sousedkou i neznámou ženou na ulici. A konečně rozhoduji sama za sebe. Někdo se diví, že jsem příliš mladá na to, abych zůstala už sama. Jen já ale vím, že to je zatím určitě, a asi už navždy bude, mnohem lehčí cesta, než kterou jsem šla před časem.