Tak, jak to chodí, když jsme byli ještě žáci školou povinní a já chodila do 3. třídy, jsem jednoho dne přinesla ze školy „pětku“. Těšila jsem se na sobotní výlet, který mně a sestře rodiče slíbili. Měli jsme jet autem do zoo. Tenkrát jsme měli nové auto a už jízda s ním byl zážitek. A jak jsem se těšila na zvířátka! Bylo mi jasné, že s tou „pětkou“ nikam nepojedu.  Už dopředu jsem to obrečela, a také to tak dopadlo. Musela jsem zůstat doma a jeli jen se sestrou.

Musela jsem se naučit, abych si opravila známku. Za trest jsem musela všem očistit a naleštit boty. Když jsem byla se vším hotová, začala jsem se nudit. Bydleli jsme v rodinném domku, ve druhém poschodí. Dům byl podsklepený a půl výšky sklepu bylo nad zemí. A okna byla kastlová, dvojdílná, s malými okýnky nahoře. Dívala jsem se ven z okna, ale přes dvě bylo špatně vidět, tak jsem jedno otevřela a hned jsem viděla lépe.

Po chvíli mi napadlo otevřít vrchní okýnka... Chytla jsem se rámu a nohama začala klouzat po skle, nahoru - dolů. Líbilo se mi to do té chvíle, než sklo prasklo, a já se zhoupla -  až ven. Dodnes nevím, jak jsem se udržela na rámu. Byl to pro mne šok, ale jak jsem zjistila, měla jsem jen jeden škrábaneček na noze. Sklo jsem uklidila a pak se znovu dívala smutně ven a přemýšlela, co bude, až se rodiče vrátí. Venku u sousedů byla na návštěvě kamarádka. Volala na mne, ať jdu ven, že si budeme hrát s míčem školku a skákat přes švihadlo. Řekla jsem jí, že nemůžu ven, protože  mám „zaracha“ a stejně jsem zamklá. Přemýšlely jsme, co s tím, abych se dostala ven.

Kamarádka dostala nápad! Asi půl metru od okna vedl dolů hromosvod. Řekla mi: „Šplhat umíš,“ (chodily jsme obě do „sokola“) „tak slez dolů.“ Nejdřív jsem se bála (bylo to asi 6 metrů), ale hra s kamarádkou zvítězila. Lezla jsem opatrně dolů. Naštěstí 2 metry od země byla zídka, kde jsem si mohla odpočinout. Dolů už to byla hračka. Krásné dvě hodiny jsme si s kamarádkou hrály. Nastal čas myslet na to, jak vylezu nahoru. Když jsem se podívala nahoru, jak je to vysoko, řekla jsem kamarádce, že to nedokážu.
 „Ale dokážeš,“ povzbuzovala mne, „umíš dobře šplhat.“  Stejně mi nic jiného nezbývalo. No jo, jenže provaz a hromosvod je rozdíl! To jsem zjistila, když jsem se dostala na zídku. Sedla jsem si na ni a všechno se mi začalo honit hlavou. Alespoň půl roku zákaz všeho, co jsem  ráda dělala, tak to dopadne. Rozbité okno, já na dvoře...

Koukla jsem nahoru a za povzbuzování kamarádky jsem se dala do šplhání. Měla jsem štěstí, že hromosvod  byl na třech místech přichycený konzolami do zdi. Tam jsem si vždy trochu odpočinula a šplhala dál. Kamarádka mne  zespodu stále povzbuzovala. Už jsem byla u okna, ale síly ubývaly a od hromosvodu k oknu bylo půl metru. Dvakrát mi uklouzlo koleno a já se slyším ještě dnes, jak si říkám - musíš! Dodnes nevím, kdo nade mnou držel ochranou ruku, ale na potřetí se mi to povedlo.

Z okna do kuchyně jsem se skulila nevím jak, ale ještě dlouho jsem ležela na zemi, bez jakékoliv myšlenky. Když jsem se donutila vstát, z posledních sil jsem zavřela okno, lehla si na kanape v kuchyni, přikryla se dekou a čekala na rodiče se sestrou. Přijeli domů, plni dojmů a ptali se mne, jak jsem se měla, jestli ta „pětka“ nebyla zbytečná - o co prý jsem přišla. Já ležela pod dekou a drkotala zuby. Maminka mi šáhla na čelo a zjistila, že mám teplotu. Vtom se tatínek podíval pod okno a zvedl kousek skla. Podíval se na mne, na okno a otevřel je. Zjistil, že venkovní okno je rozbité. A bylo to venku. Dušička ve mně byla malá, vždyť to ještě neví všechno. „Stoupni si a pojď mi to vysvětlit,“ zaznělo. Stoupla jsem, celá jsem se třásla, ale to jsem ještě nevěděla, jak vypadám. S hrůzou na mě zírali. Tričko roztrhané, kolena, ruce, nohy odřené a na rukou krvavé puchýře. Ten večer  ze mne nedostali ani slovo, jen jsem brečela. Ošetřili mne a šla jsem spát. Spát - moc jsem toho nenaspala, věděla jsem, co mne zítra čeká.

Ráno mne bolelo celé tělo. Přišli rodiče a chtěli vědět, co se včera stalo. Tak jsem šla s pravdou ven. Nejdřív o oknu. Na chvíli mě napadla myšlenka nic neříkat o hromosvodu, ale pohled na ně mne donutil říct pravdu. Když jsem s brekem dopovídala, maminka s tatínkem byli úplně bledí. I sestra, která se nejdřív potutelně usmívala, se na mne dívala s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima. Po chvíli ticha tatínek řekl :„ A jde se ven na dvůr!“
Cesta po schodech dolů byla nekonečná. Kolena, která zaschla, mi popraskala a já si říkala - dobře ti tak - aby to tolik nebolelo. Na dvoře jsem si sedla na zem a čekala, co bude. „Podívej se nahoru k našim oknům,“ řekl tatínek. Zvedla jsem pomalu hlavu. Okno - hromosvod, okno - hromosvod, vytřeštila jsem oči a už jen jako zdáli poslouchala, co rodiče  jeden přes druhého říkají. Samozřejmě, měli ve všem pravdu a mně pomalu docházelo, že jsem se mohla opravdu zabít, kdybych se neudržela na rámu okna a zrovna tak, kdyby se ze zdi vytrhly konzole, které držely hromosvod nebo bych se neudržela já.

No, nakonec vše dopadlo dobře. Rodiče byli rádi, že jsem to přežila. A já byla ráda, že jsem dostala „zaracha“ jen na 3 měsíce. Sestra mne utěšovala, že si se mnou bude hrát, když musím být doma... Ale slova maminky, že nade mnou drželi ochranou ruku všichni svatí - slyším dodnes. Abych nezapomněla - již nikdy mne doma nenechali samotnou a nezamykali mne!