"Za dobrotu na žebrotu.“ Na tohle rčení jsem si opět vzpomněla, když jsem stála v poloprázdném vlaku. Sednout jsem si, díky čerstvě naražené kostrči, ani nezkoušela.
„To je zajímavé,“ povídá mi tuhle známá, „já, když jedu vlakem, tak se stane maximálně to, že má zpoždění. Zato když jedeš ty, tak se vždycky něco děje. Snad to nějak přitahuješ.“

Měla vlastně pravdu, protože někdy mi to také tak připadá. A nejen na nádraží a ve vlaku, kterým zase nejezdím tak často.  Může za to jedna moje vlastnost, která mi nedovolí přihlížet v hloučku zvědavců tam, kde je potřeba něco udělat. Nejčastěji to bývá v městské dopravě, což ovšem částečně souvisí s mou profesí. Někdy jsem si u ošklivých nehod říkala, že mají asi výhodu kolegové, kteří se při pohledu na krev raději rovnou hroutí. Aspoň jim pak nikdo nemůže vyčítat, že něco zanedbali nebo udělali špatně.

Ale zpět k tomu malému nádraží na okraji Brna. Jela jsem z práce a už jsem se viděla doma. Ještě nakoupím u stánku ve vestibulu nějaké pečivo a za půl hodinky budu doma. Když jsem byla na řadě, uslyšela jsem za sebou nějaké nadávání. Jakási velká ušmudlaná paní s batohem na zádech a dvěma malými dětmi za ruce se rozčilovala, že jsou u stánku lidé, když ona spěchá a chce pro dítě koblihu.

„Myslíte, že nám natluče?“ špitla paní, která stála za mnou.
„Nebojte, strčím těm dětem každému do ruky koláček, třeba se ženská uklidní.“ Nestačila jsem to však udělat, protože zpomalená prodavačka koláče chystala tak dlouho, že ta divná ženská mezitím odvláčela děti na druhý konec vestibulu.
Do odjezdu vlaku ještě scházelo asi deset minut, tak jsem si sedla na lavičku kousek od stánku a vytáhla knížku. Lidé ve frontě už se vyměnili a najednou vidím, jak se zase blíží ta žena s dětmi. Odstrčila starší paní u okénka a oznámila, že chce koblihy. Další stál ve frontě decentně vypadající muž středního věku s kufříkem v ruce.
„Paní, jděte laskavě do fronty!“ vyzval ji.
„Já už jsem tady stála, ty ču…“
„Vždyť jste stáli na druhé straně u pokladen, přece nejsem slepej,“ nedal se muž a chytil ji za rukáv.

Začala mu nadávat, že by se snad i dlaždič červenal a zblízka mu plivla do obličeje. Muž zůstal pár vteřin v šoku stát, ale pak ustoupil a útočnici, která se mezitím zase předklonila k okénku, prudce nakopl do zadnice. Zvedla se a začala rvačka. Nutno podotknout, že ta „dáma“ byla tak o hlavu větší a mnohem těžší než on, tak bylo jasné, komu obecenstvo fandí. Do toho začaly vyděšeně křičet její děti a běžely k mámě. Byly ještě malé, odhadem tak dva a tři roky. V ten moment mě zase cosi mého vrozeného zvedlo z lavičky a nutilo mě vzít ty děti do bezpečí.

Aspoň kousek, aby je ti dva nezadupali a chytit je, aby se tolik nebály. Vzala jsem je za ručičky a opatrně s nimi ustupovala. Potom situace vzala rychlý spád. Ta hrozná ženská uviděla, že jí sahám na děti, přestala mydlit toho nešťastníka a šla po mně. Pustila jsem děti a ona do mě prudce narazila. Nejsem sice žádné tintítko, ale přesto jsem proletěla prezentačním stolkem s kosmetikou, který stál kousek za mnou. 

Flakon se svěží vůní jsem si zarazila až kamsi, kostrč úpěla a ještě jsem si při tom pádu stačila prokousnout ret.

Ta vzteklá osoba, nadávaje všem hlasitě do zm…dů, vyběhla s dětmi z nádraží, pán si šel na toaletu umýt obličej a já pomáhala vyděšené slečně postavit voňavý stoleček. Tím byla akce ukončena a diváci pospíchali na peron, aby jim neujel vlak.

Je smutné, kolik je mezi lidmi agresivity, ale ještě smutnější je pro mě představa, co asi tak může vyrůst z těch dvou malých drobečků, když mají takovouhle mámu.