Mám já někdy klid?

Mám tři vnoučata. Samozřejmě, že je to radost, ale když je máte hlídat často, téměř denně, je to starost a mně už to poslední dobou leze krkem! Už mě to nebaví a já si pak připadám jako nějaká mrcha, co nechce hlídat svá vnoučata. Mám je ráda, ráda je mám doma, ale čeho je moc, toho je příliš. Mám nemocné klouby, špatně se mi chodí, ale nikdo na to nebere ohled. Každý si myslí, že babička rovná se chůva zadarmo. Pamatuji si ještě, jak jsem si říkala, že mně se všechno zlé vyhne, ale opak je pravdou.

Nejstaršímu vnoučeti jsou tři roky, dalšímu pak šestnáct měsíců a pak rok. Nejhorší je, že ta nejmladší je tak děsně hyperaktivní, že ji musím hlídat na každém kroku. Ta už umí dokonce běhat, chodit začala už v devíti měsících. Druhý vnuk, ten je naštěstí kliďas, nejstarší vnuk zase jen piští, otravuje a nejradši dělá všem naschvály. Jenže já ho samozřejmě nemůžu trestat, když nejsem jeho matka. Nejhorší je, když je mám hlídat všechny naráz. To nevím, kde mi hlava stojí. Kolikrát chci svým dětem říct, že chci aspoň dva dny být bez vnoučat, ale mám strach, že se na mě naštvou. Naštěstí ale dcera si toho na mně všimla a svého syna mi tak často nedává a když už, tak je s ním u nás taky. Jenže dcera od syna... to je kapitola sama o sobě. Její matka chodí na brigády, můj syn do práce a mě mají jako chůvu. Jenže mě to nebaví! Jsem fakt už nervní a já jen čekám, kdy z toho zešílím. Štve mě to, ale neumím říct ne. Copak mám přestat brát telefony nebo se zapírat nebo říkat, že jsem pryč? Když jim řeknu, že se mi nechce, tak se určitě urazí. Kdybych to tak všechno aspoň věděla dopředu, abych věděla na čem jsem. Jenže vědma bohužel nejsem. Co byste dělali vy? Jak byste to svým dětem řekli? Já mám úplný strach.

Včera jsem měla přes noc vnuka, protože dcera měla rande. Ta mě taky už štve, protože rande má nějak často a ne se stejným mužem. Zato moje druhá dcera nikoho nechce a ji spíš do toho nutím, aby si někoho našla. Jenže ona mi vždy odpoví, že jí stačí syn a chlapa nechce. Nevím, jak to má, ale už jí nic neříkám a jen čekám, jak se to všechno vyvine. Dnes jsem byla na obstřiku, protože mě bolí nohy a tak mě z toho obstřiku bolí nohy ještě víc. A co je nejhorší? Že je to všem asi nejspíš fuk. Před chvílí mi volal syn, že mi veze vnučku, že prý je v práci a ta jeho jde pryč. Co to má jako znamenat? Ani se mě nezeptají a jen mi prostě oznámí, že budu hlídat. Chtělo se mi brečet, ale řekla jsem jo. Neumím říct ne a trápí mě to. Ale slíbila jsem si sama sobě, že do týdne se to prostě naučím. Copak  znamená, že když jsem babička, tak nemůžu mít svůj volný život? Že nemůžu být volná a že musím jen být po ruce při hlídání? A proč někdy nehlídají ti jiní prarodiče?

Když jsem se na to ptala, tak se jim prý nechce nebo nemají čas. Ano, ano, oni prostě umějí říct ne. A to jim závidím. Asi si z nich vezmu příklad a příště to řeknu taky. Řeknu jim, že bohužel hlídat nemůžu, že jdu se psem ven. No a opováží se říct, že si vnouče mám vzít s sebou. Tak to už jim zalžu, že mám rande nebo že mám chřipku. Kdybych se náhodou říct ne nenaučila, tak budu lhát. Vím, že to není nic extra, ale nechci se ze všeho zbláznit a nechci dostat infarkt!!

AničkaNov - čtenářka
ChytráŽena.cz