Máma měla pravdu

„Tak nám ji alespoň přivez ukázat,“ domlouvala mi máma.

Jednoho dne jsem skutečně Moniku přivezl domů představit rodičům. Znali jsme se už rok a já s ní trávil i prázdniny, dokonce jsem uvažoval, že až budu plnoletý, zůstanu ve městě, kde studuji, na vysoké škole a budu bydlet v domě u Moniky. Ona bydlela v patře domu a její máma v přízemí, měli bychom své soukromí, a já při studiu chodil na brigády a vydělal si na to, abych se uživil.

Rodičům se Monika moc nelíbila. Máma mě upozornila na to, že jí za víkend ani jednou nenabídla pomoc v kuchyni, nechala se obskakovat a ani hrníček od kávy po sobě neodnesla.

„Byla nervózní,“ vysvětlil jsem.

„A to, že jsem jí tu dala osušku, sprchový gel, aby se cítila jako doma, a ona nic z toho za celý víkend nepoužila? To byla taky nervózní?“ ptala se máma.

„Asi měla svoje,“ odsekl jsem.

Věděl jsem, že Monika nemá ráda umělá mýdla a další chemické přípravky. Přílišná chemie podle ní tělu škodí. Studovala zdravotnickou školu, věřil jsem jí.

Oba jsme odmaturovali a byli jsme dospělí. Musel jsem rodičům oznámit, že se domů nevrátím a hodlám žít s Monikou v domě její mámy.

„Měj rozum. Budeš dělat na cizím, studovat a ještě po škole dřít, a nakonec se rozejdete,“ vymlouval mi mé rozhodnutí tentokrát táta.

„Chceš jít, doufám, na vysokou?“ ptala se máma.

Ano, na vysokou jsem chtěl. Ale také jsem chtěl žít s Monikou. Neviděl jsem překážku mezi studiem a vztahem s Monikou. Prosadil jsem si nakonec svou a k Monice jsem se přistěhoval.

Úspěšně jsem složil zkoušku na vysokou, na kterou jsem se i dostal. Monika pokračovala dvouletým nástavbovým zdravotnickým lyceem, aby si zvýšila svou kvalifikaci.

Měli jsme v patře malý byt. Na domácnost jsem přispíval z brigád a moc mi toho nezůstávalo. Měl jsem ale Moniku, a to mi úplně stačilo. S její mámou jsem si také rozuměl. Pracovala v bance a o víkendech, když vařila pro sebe, nám také navařila, napekla a jinak pomáhala. Já jí za to pomáhal na zahradě, sekat dříví a s dalšími mužskými pracemi. Snažil jsem se navštěvovat i své rodiče.

Už mi nic nevyčítali, protože věděli, že si stejně udělám to, co budu považovat za nejlepší. Byli vždy rádi, že mě vidí a že, jak tvrdím, nestrádám.

Několik měsíců jsem žil s Monikou v růžovém opojení. Domů jsme se vraceli ze školy různě, někdy byla doma dřív Monika, jindy já. Já ale obvykle mizíval na pár hodin na brigádu a domů jsem se opět vracel až večer. Monika občas pomáhala v místním obchůdku. Nebylo to ale moc časté, obvykle tam chodila pouze v pondělky na dvě až tři hodiny, aby si vydělala pár stovek měsíčně na zábavu. Večer jsem se vracel domů a chtěl se věnovat Monice. Ta ležela u televize, cpala se brambůrky a v domácnosti byl většinou velký nepořádek. Nechtěl jsem žít ve špíně, a tak jsem se ještě večer často chytil utěrky, hadru, mopu, prachovky a doma začal uklízet. Učil jsem se po nocích a do školy chodil nevyspalý. Toho si ostatně začala všímat i má máma.

„Opravdu ti nic nechybí?“ ptala se ustaraně.

Vymluvil jsem se, že učení je mnoho a vysoká škola je obecně těžší, než ta střední.

Monika pro domácnost moc nedělala, a ještě jí vadilo, že v ní uklízím já. Argumentovala tím, že se jí málo věnuji. Tehdy jsme se poprvé pohádali. Vyčítal jsem jí, že se nestará o domácnost a zanedbává i sebe.

„Vždyť ty si poslední dobou neměníš ani spodní prádlo. Nemyješ se,“ přihodil jsem polínko do ohně.

„Chemie škodí,“ odsekla.

Abych v domácnosti mohl žít a nemusel se štítit lehnout si do postele, musel jsem i převlékat postele, mýt okna a další. Monika se ale myla jen výjimečně a začala mi zapáchat. Přitom to byla mladá holka! Došlo to tak daleko, že se z našeho života začalo pomalu vytrácet kouzlo intimity. Jednou jsem ji dokonce vyhnal do koupelny s vařečkou v ruce, aby se umyla. Smála se, brala to jako srandu, a já bych ji nikdy neuhodil. Tehdy se opláchla ledabyle jen vodou a vrátila se do postele. A tak jsem začal spát v obýváku na gauči.

Zase jsem začal jezdit častěji na víkendy k rodičům. U nich bylo čisto a já se mohl věnovat ve svém klučičím pokojíku učení. Máma navíc dobře peče a vždy, když jsem měl přijet, nachystala má oblíbená jídla.

Když jsem se ale po víkendu vracel zpět do baráku, čekala mě tam spoušť. Monika se žádné práce nechytla a jednou mi dokonce oznámila, že své studium nezvládá.

„Skončím,“ řekla.

„A hledáš si práci?“ ptal jsem se.

„Na co práci? Budu mít přece dávky v nezaměstnanosti. Napracuji se ještě dost,“ řekla.

To se mi už vůbec nelíbilo. Byl jsem uhoněný, unavený, studoval jsem, pracoval jsem, po večerech uklízel dům a pomáhal jsem ještě na zahradě. Má potencionální tchyně mě k ruce potřebovala častěji a častěji. Několikrát mi tak znemožnila na víkend odjet k rodičům. A s Monikou jsem nesdílel ani společné lože a už ani stejné názory na život. Vymetat zábavy a přitom žít ve svinčíku mi se mi příčilo. Kdykoli jsem se snažil tu domácnost zcivilizovat, vyhodit staré zásoby z komory, kde se množili moli, pavouci a další havěť, sklidil jsem jen posměch a urážky.

Dopadlo to nakonec tak, že jsem si potajmu zajistil vysokoškolskou kolej, zajistil si víkendové brigády ve svém rodném městě a od Moniky jsem se odstěhoval.

Nechal jsem ji, ať si klidně shnije ve špíně. Se mnou ovšem ne! 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10