Maminka kouzelnice

Jako dítě jsem se setkala se skutečností, že rodiče chodí do práce. Můj tatínek byl ekonom, podstatu jeho práce jsem nevnímala a možná to bylo tím, že jsme za ním do práce téměř nechodili. U maminky to bylo jiné, velmi často jsme já i bratr byli v její. Ať už to bylo po škole, kdy jsme šli po družině za ní a pak na nákupy nebo když jsme se šli jen tak za ní podívat.

A co moje maminka dělala? Byla kouzelnice. Já vím, že nebyla a věděla jsem to už tehdy. Ovšem posuďte sami, že to tak muselo působit. Pracovala v centru města. Do její práce se šlo z uličky, která byla za náměstím. Vstoupilo se do obyčejného bytového domu ve starší zástavbě a šlo se dlouhou temnou chodbou až na konec. Cestou jsme minuli schody k bytům a šli stále dál. Až jsme došli na maličký dlážděný dvorek schovaný mezi domy. A z dvorku vedly dveře do malé předsíňky a z ní se vstupovalo k mamince do práce.

Za dveřmi pracovaly 4 ženy v bílých pláštích, které kouzlily. Tři byly blondýnky a jedna černovláska. Blond byla prostě v té době v módě. Všem jsme říkali teto, stejně jako jejich děti říkaly teto mé mamince. Už to, že maminka pracovala v bílém plášti, bylo kouzelné. Ale prostředí bylo ještě zajímavější. Na stěně žíhací pícka, na stolech kádinky, odměrky, kahany, stojany, mističky s tloukem a další zvláštnosti. U maminky v práci jsem poprvé v životě viděla velmi přesné ramenné váhy s úplně maličkými závažíčky a destilační kolonu. Destilační kolona po celou pracovní dobu jela. Nepředstavujte si nic vzrušujícího, destilovala pouze vodu, které byla veliká spotřeba a tak ji bylo potřeba vyrábět pořád novou.

A co dělala maminka, když pracovala? Prostě kouzlila. Přidala jedinou kapku a voda v kádince změnila barvu, přidala druhou a barva zmizela nebo se zase měnila. Něco zahřála na kahanu a měnilo se to. Do žíhací pícky dala vodu v mističce a pak vytáhla místo vody prach v mističce. Prostě kouzla.

Asi jste už všichni uhádli, že moje maminka pracovala jako chemik v laboratoři. Speciálně v laboratoři na rozbor vody. Povinností laborantek bylo kromě rozborů, jezdit odebírat vzorky. Díky tomuto se dostávaly do různých podniků. A tam jim občas dali nějaký právě vyráběný vzorek. V době, kdy se začínaly více používat igelitky a nebyly v obchodě k sehnání, my jsme jich měli doma plnou krabici. V roce, kdy nebyly k sehnání potištěné sáčky s Mikulášem a vánočními motivy, my jsme je rozdávali dalším potřebným.

Asi největší legraci si dámy užily se „soukromou“ klientelou. Občas dělávaly také rozbory vody ve studnách u rodinných domků. To se většinou řešilo tak, že odběr dělal vlastník studny sám. Přišel si pro sterilizovanou sklenici, kvůli biologickému rozboru a s ní musel dodat ještě zhruba litr vody v jakékoliv normálně čisté lahvi (rozbor na přítomnost anorganických látek). Jako dítě jsem často slýchávala, jak je jedna z tet poučuje, jak to mají dělat: „Odeberte vzorek do této lahvičky, dejte si pozor, ať ji před tím neznečistíte, otevřete ji až na místě, nalijte do ní vodu a hned zavřete a už neotvírejte. A ještě doneste zhruba litr vody navíc v jakékoliv čisté lahvi, nejlépe vratné.“ Nikdy jsem nechápala, jak může ta vratnost nebo nevratnost lahve pozitivně ovlivnit rozbor vody. Pochopila jsem to, až když jsem dospěla. Teta už byla v té době rozvedená, měla 2 děti a obracela každou korunu. A za vratnou lahev šlo myslím nakoupit až 2 rohlíky. Takže jí skutečně šlo hlavně o tu korunu za lahev.

Přestože se mi v maminčině práci moc líbilo, tak se ze mě chemik nestal. Vím, že maminku mrzelo, že jsem si vybrala jiné povolání než to, které ona milovala. Ovšem respektovala moji volbu a já mám povolání, které mě po většinu času baví. Na bratra to zapůsobilo více, vystudoval střední chemickou školu, ale nakonec se chemii stejně nevěnuje. Jeho koníčkem jsou počítače, ale neživí se ani počítači, ani chemií. Vnímám, že je obrovské štěstí, když člověk má práci, která ho alespoň trošku baví, a vím, že tohle se oběma mým rodičům a mně v životě podařilo.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10