Mapy aneb jak jsem pomáhala bratrovi

Můj bratr je téměř o pět let mladší než já, a když jsem začala pracovat, on chodil na učňák. Moc ho to tam nebavilo, víc se věnoval sportu než učení, ale jakž takž prolejzal.
Jednou za mnou přišel a začal mi nehorázně lichotit, což u něho opravdu nebylo zvykem: "Hele, ségra, ty jsi taková chytrá a šikovná, nemůžeš mi s něčím pomoct? Potřebuju namalovat takovou malou mapičku, mám trénink, nestíhám, tady máš mustr, díky, čau!" vychrlil na mě jednou větou, hodil mi nějaké desky a zmizel.

Byla to vlastně natištěná slepá mapa středních Čech, bylo nutné tam zakreslit barevně průmysl, zemědělství, nerostné bohatství atd. No jo, tak já mu to teda udělám. Hrála jsem si s tím celé odpoledne a mapa byla opravdu krásná. Bráška přišel, poděkoval slovy: "Dík, fajn, to projde," a zase zmizel. "Je zač," volala jsem za ním. Za dva dny přišel zas. "Tak co mapa?" ptala jsem se. "Jo, dobrý, tady je další," dal mi můj neskromný bratr další desky. "Hele, že by sis to taky zkusil sám," nechtělo se mi zase kreslit. "To nejde, jako ty to nesvedu a čekají na mě kluci a stejně, to musí být jednou rukou, to by se poznalo," pronesl ten mizera.

Další týden přišel zas, dokonce v doprovodu svých přiblblých spolužáků. "Hele, ségra, já chci taky mapy," drze mě oslovil jeden z nich. "A pěstí na hubu bys nechtěl?" nabídla jsem mu já. Můj bratříček se jenom chechtal. Vyfasovala jsem další desky a jako odměnu kousek štrúdlu, který mi po něm poslala maminka. Ona mi samozřejmě poslala celý, ale větší část stačili pánové cestou ke mně sežrat, prý v obavě, abych neztloustla. Hodní a starostliví hoši.

A tak to šlo celý půlrok, každý týden se brácha přihnal s novou mapou. To už se zakreslovaly i hory, řeky, města. Zmapovala jsem celé Čechy, Moravu i Slovensko. Konečně končil školní rok, hurá, oddechnu si.

Před koncem školy mě pozvala maminka na oslavu. "Co se děje, o ničem nevím," chtěla jsem vysvětlení, protože obvykle se žádné ovace na školní výsledky bratra nekonaly. "To je pro Zdéňu, víš," informovala mě maminka, ukazovala mi, jaký mu upekla dort a ještě nové, velmi drahé sportovní boty. "Ten nás ale překvapil, v pololetí to vypadalo skoro na propadnutí a teď to vytáhl na dvojku a ještě přinesl pochvalu. Celý půlrok kreslil takové krásné a pracné mapy, chudák, co s tím musel mít za práci, ani nevím, jak to mohl stihnout. A díky nim si to tak zlepšil," zářila maminka. "Pojď se podívat, má je tady." Konstatovala jsem jen, že už jsem je někdy pravděpodobně kdesi zahlédla, jsou mi trochu povědomé. Nechtěla jsem nikomu kazit radost. Ať si bráška užije svých pět minut slávy.

Nedávno, to jest po víc jak dvaceti létech, mi maminka volala, že probírala nějaké staré papíry, naše výkresy a podobně, a taky našla ty bráškovy mapy. "Mám mu je dál schovávat, nebo je vyhodit, nebude mu to líto?" ptala se starostlivě. Ne, nebude, a kdyby, já mu je zase nakreslím. A tak jsem mamince prozradila, kdo vlastně tenkrát mapy maloval. Maminka se moc nasmála.

A já se jen těším na to, až ho ošulí a přechytračí jeho malá dcerka.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete