Můj bratr je téměř o pět let mladší než já, a když jsem začala pracovat, on chodil na učňák. Moc ho to tam nebavilo, víc se věnoval sportu než učení, ale jakž takž prolejzal.
Jednou za mnou přišel a začal mi nehorázně lichotit, což u něho opravdu nebylo zvykem: "Hele, ségra, ty jsi taková chytrá a šikovná, nemůžeš mi s něčím pomoct? Potřebuju namalovat takovou malou mapičku,  mám trénink, nestíhám, tady máš mustr, díky, čau!" vychrlil na mě jednou větou, hodil mi nějaké desky a zmizel.

Byla to vlastně natištěná slepá mapa středních Čech, bylo nutné tam zakreslit barevně průmysl, zemědělství, nerostné bohatství atd. No jo, tak já mu to teda udělám. Hrála jsem si s tím celé odpoledne a mapa byla opravdu krásná. Bráška přišel, poděkoval slovy: "Dík, fajn, to projde," a zase zmizel. "Je zač," volala jsem za ním. Za dva dny přišel zas. "Tak co mapa?" ptala jsem se. "Jo, dobrý, tady je další," dal mi můj neskromný bratr další desky. "Hele, že by sis to taky zkusil sám," nechtělo se mi zase kreslit. "To nejde, jako ty to nesvedu a čekají na mě kluci a stejně, to musí být jednou rukou, to by se poznalo," pronesl ten mizera.