Marek Šindelka - povídka plná sexuální fantazie

Marek Šindelka o sobě dal poprvé vědět sbírkou Strychnin a jiné básně, za kterou obdržel Ortenovu cenu. Po třech letech vydal novelu Chyba o černém obchodu se vzácnými druhy rostlin, která se dočkala i komiksového ztvárnění. V loňském roce už jsme se mohli těšit z povídkové sbírky Zůstaňte s námi, za kterou si v letošním roce odnesl prestižní cenu Magnesia Litera. České spisovatelské nebe má tak novou zářící hvězdu a my jsme ji vyzpovídali.

Marku, jak jste se dostal k povolaní „spisovatel“?  
Marek Šindelka: To bych vlastně sám rád věděl. Já si různé věci píšu už odmalička. Asi jsem měl vždycky sklon k nějakému fabulování. Mám takovou nešťastně rozvinutou fantazii. V dětství jsem strašně trpěl na noční můry. Pořád jsem si něco vymýšlel a představoval... Asi to začalo někde tady.

Být spisovatelem zní romanticky, ale je možné se takovou profesí uživit, když nepíšete komerční romány?
Marek Šindelka: Být u nás profesionálním spisovatelem je zatím velmi obtížné. Není to nemožné, ale člověka vlastně neuživí samotné psaní, ale spíše věci kolem něj. Honoráře za překlady, otištěné texty, čtení a podobně. Což jsou věci, na které se nedá úplně spolehnout jako na nějaký pravidelný příjem. Je to o to těžší, pokud se člověk zabývá literaturou jako uměním, ne jako řemeslnou produkcí určitého typu zboží. Chybí nám opravdové kulturní zázemí. V Německu, Holandsku, nebo Skandinávii je přístup k umění diametrálně odlišný, za jedno vystoupení tam člověk může dostat honorář jako u nás za deset, podpora ze strany státu je obrovská. My jsme zatím bohužel stále v situaci, kdy zde o kulturním prostředí rozhodují diletanti, kteří věc, která není okamžitě směnitelná a prodejná, vůbec nedokážou pochopit. Neuvědomují si, že půlka turistů, co se do Prahy přivleče ze všech koutů světa, sem jede kvůli Kafkovi a Hrabalovi. Kultuře nějaký čas trvá, než se zhodnotí. Ale to je samozřejmě jenom ekonomický argument. Umění je tu především proto, aby se společnost nerozložila zevnitř, funguje jako určitá protiváha. Reaguje na společenské dění a zviditelňuje jeho vnitřní problémy. Proto se všechny totalitní systémy tak zuřivě snažily uměleckou sféru ovládnout a kontrolovat.

Jak vypadá váš pracovní stůl? Je plný hrníčků od kávy, s popelníkem, horami papíru a nepořádku, jak to známe z filmů?
Marek Šindelka: Je to přesně tak. Je to dokonce ještě horší. Můj pracovní stůl je tak zavalený neurčitým nepořádkem, že se k němu už neodvažuji přibližovat, nechávám ho žít si svým vlastním životem a přesunul jsem se s laptopem na jídelní stůl, který už taky pomalu začíná mizet pod nánosem jakýchsi sešitů, poznámek, konví a hrnků.

Vy máte ve svých letech na svém kontě už dvě významná ocenění – Cenu Jiřího Ortena a cenu Magnesia Litera. Ovlivnila tato ocenění nějak výrazně váš profesionální či soukromý život?
Marek Šindelka: Profesionálně je to samozřejmě velký posun. Obou cen si velmi vážím, je to pro mě důležitý ukazatel toho, že moje texty fungují, že je čtenáři přijali, přestože jsou to občas dost kontroverzní věci. Soukromý život mi to nezměnilo, na to si jej příliš hlídám. Možná to z něj jen ukrojilo určitý kus, který teď musím věnovat věcem, které k podobným oceněním patří - rozhovorům, čtením, debatám a tak dál.

V médiích se lze dočíst, že se ve své první básnické sbírce, za kterou jste obdržel právě cenu Jiřího Ortena, vypořádáváte se vztahem se svým bratrem a že jste knihu původně nechtěl ani vydat, je to pravda?  
Marek Šindelka: Ano, ty texty jsou velmi osobní, proto jsem je ze začátku dal číst jen svým nejbližším lidem. Do nakladatelství jsem je vlastně donesl až s jejich podporou. Zjistil jsem, že básně, i když mají soukromé jádro, můžou komunikovat na hodně obecné rovině, že si je každý rozvine a vyloží vlastním způsobem. Titulní text té sbírky je skutečně o mém bratrovi, o našem dětství a pozdějším odcizení, které způsobily bratrovy - naštěstí už překonané - problémy s drogami. Ale málokdo tam tuto rovinu odhalí. Já jsem si v těch textech uchoval svoje vzpomínky, ale pro čtenáře je to taková mapa, kterou si musí sám dokreslit vlastním citem, vlastními vzpomínkami a svým viděním světa. Tak nějak myslím funguje poezie.

Kde čerpáte inspiraci?
Marek Šindelka: Vlastně všude. Neustále si něco poznamenávám, pořád s sebou tahám různé sešity a bloky, do kterých si píšu nápady, kusy textu, kostry příběhů... Většinou už se pak do nich nikdy nepodívám, ale ten proces záznamu je důležitý. Věci často začnou existovat a účinkovat, až když je člověk nějak formuluje, vysloví. Čas od času ale potřebuju úplně vypustit, seberu se a čtrnáct dní chodím po nějakých horách, nemyslím, piju z potoků, spím pod hvězdama a vydýchávám ze sebe město. To mě většinou spolehlivě nabije na dalšího půl roku.

Máte doma plný šuplík rozdělané práce, nebo tvoříte postupně, jak vás co napadne?
Marek Šindelka: Nedodělků mám pořád dost, čas od času něco odložím a nechám text vychladnout. Ono je zdravé se na ty věci dívat z odstupu, některé z nich to vyřadí úplně, některé se rozvinou nějakým nečekaným způsobem. Třeba povídka "Návrat" ze sbírky "Zůstaňte s námi" byl původně asi trojnásobně delší text, který jsem s přestávkami psal víc jak rok. Už to začínalo být nebezpečné, protože jsem to pořád nemohl ukončit, mělo to asi dvanáct různých verzí a nakonec jsem tu povídku seřezal úplně na minimum a myslím, že tak drží pohromadě nejlíp.

Jaké jsou vaše tři nejoblíbenější knížky?
Marek Šindelka: To je těžké. Radši bych jich vyjmenoval tři sta. Nemám žádné stupně vítězů. Ale z těch, ke kterým se často vracím, třeba Kosmos Witolda Gombrowicze, Mefisto Klause Manna, Písečná žena Kóbo Abeho.

Vy jste se také zapojil do projektu Příběhy ve znamení touhy, kde jste psal o touze. Povídka je plná sexuální fantazie a odehrává se botanické zahradě. Proč právě tam?  
Marek Šindelka: No byl to zajímavý proces. Povídku jsem začal psát v rychlíku cestou na knižní veletrh v Lipsku, něco vzniklo v noci v hotelu, něco v přestávkách mezi čteními, něco cestou zpátky. Zbytek jsem dopsal v Praze a pod ořechem na zahradě ve vesničce Skřivaň, utopené v křivoklátských lesích. Takže by se dalo říct, že povídka vznikla kdesi v pohybu po střední Evropě. Co se tématu týče, je to svým způsobem pokračování určitých motivů, které mě zajímají, o kterých v současnosti píšu. A touha, která se zde objeví, je podle mě velmi přirozená, květiny a květy jsou odvěké symboly touhy. Vášeň s rostlinami nějak zvláštně souvisí, třeba takové orchideje jsou nesmírně erotické... Koneckonců můj román Chyba, je celý o tom. Je to vlastně takový detektivní příběh o vzácných rostlinách, po kterých lidé touží až příliš.

Po čem toužíte vy?
Marek Šindelka: Momentálně strašně toužím po pořádném létě. Po moři!

Ukázka z povídky Marka Šindelky: Věštba

Jak večer postoupil, začaly se dít podivné věci. Žurnalistka tančila s právníkem, Japonec tančil s jakýmsi křovím, nepamatuju si to do detailů, kytarista na ex vypil láhev vína, přestal hrát písně, bušil do kytary jako do bubnu a netrvalo dlouho a upadl do úplného transu. Vůbec jsme všichni tančili, zpocení a očarovaní. Držel jsem tě kolem pasu, šaty jsi měla mokré, průhledné, znovu jsem měl pocit, že se vznášíš, ztrácela ses mi v teplých mračnech vodního prachu, byla jsi všude kolem mě, dotýkali jsme se boky, rameny, lokty, rty, lícními a klíčními kostmi, prostor ztratil význam, zbyl jen rytmus, kroky, srdce, déšť bušící do skleněných stěn. Došel alkohol, koutkem oka jsem zahlédl, že právníci nařízli jakousi liánu a pijí z ní hustou bílou šťávu, po chvíli jsem spatřil, jak s vytřeštěnýma očima, do půli těla nazí pomocí provizorně vytvořených oštěpů loví neviditelné ptactvo, které tady stále cvrlikalo z reproduktorů, pak se ztratili úplně, nejspíš odešli do hlubin pralesa založit nějakou domorodou osadu. Znovu jsem se tě pokusil políbit, tentokrát ses nechala, ale po chvíli jsem otevřel oči a zjistil, že líbám jakousi orchidej.