Mariánka Indiánka

Manžel odjel na pravidelný hokejový zápas. Dnes to nemohl propásnout, protože se blížili do finále. Při odjezdu se ptal: 

„Mám si vzít auto? ... Kdyby náhodou?“ Uklidnila jsem ho, že je vše v pohodě, že porod může trvat i několik hodin. 

Starší jedenáctiletou dceru jsem večer kolem deváté uložilake spánku a šla si po svých. Však to znáte: sklidit ze stolu, posbírat oblečení, prádlo atd. Každodenní rutina.

Ale pozor! 

Něco se děje. Takový neznámý tlak na břiše. Sice nepatrný, přesto podezřelý. AHA. To budou poslíčci. To víte, všechno mám načteno, nastudováno, nic mě nemůže překvapit. Sedla jsem si na pohovku, že si chvilku odpočinu. Tlak nepřestával a nabíral častější intervaly. Zpozorněla jsem a vzala tužku a papír, že si začnu zapisovat. Přestala jsem stíhat, minuta sem, minuta tam. OK. Řekla jsem si a šla se vysprchovat, abych jela do porodnice nachystaná a nic mě nezdržovalo. Jenže sprcha zafungovala spolehlivě. Teplá voda rozjela porod naplno. Vyletěla jsem z koupelny a volám manželovi, ať se vrátí, že už je ČAS! Začala jsem pobíhat po bytě nahá jako blázen. Stahy bolely až hrůza. Nešetřila jsem nadávkami, abych si ulevila. A vtom...už je to tady. Hlavička je vidět. Volám znovu manželovi a omlouvám se, že to asi nestihne. Ještě mě v té rychlosti napadla jedna věc: zavolala jsem 155. Říkala jsem operátorce, že rodím. Ne, že rodím, ale skutečně UŽ RODÍM. Operátorka mi dávala nějaké rady. Jen jsem jí nadiktovala adresu atd. a telefon jsem položila. 

Jenže co teď? Dřepla jsem si do vany a rozhodla jsem se, že jdu na to. Stejně už se porod nedal udržet. Řvala jsem na celé kolo. Pustila jsem se své emoce naplno a hlavička byla venku. 

Do koupelny vstoupila starší dcera Libuška. Probudila jsem ji křikem a ptá se mě, proč křičím. Poprosila jsem ji, ať jde k sousedům. Potřebuji někoho, kdo v domě otevře hlavní dveře záchranářům. Celou dobu hlava mezi nohama.

Vtom zvoní telefon. Není chvilka klidu. Zvedla jsem to a paní operátorka mě pokárala, že jí to nemám pokládat, když se mnou mluví. Jenže to na mě přišla druhá fáze porodní a holčička byla na světě celá a něžná. Chytla jsem ji do náručí a dívaly jsme se na sebe dlouho, dlouho, snad věky. Měla tak obrovské oči a prohlížela si mě tak moudrým zrakem, že na tu chvíli nikdy nezapomenu. Celou dobu jsem však měla na lince tu paní ze záchranky. Říkám jí, je to holčička, jmenuje se Mariánka. Pogratulovala mi. Pořád mi kladla na srdce, ať ji zkontroluji, jestli dýchá a hýbe se a nekoulí očima a já nevím, co všechno. Můj instinkt věděl, že je vše tak, jak má být. Pustila jsem si na sebe proud teplé vody a seděla s miminkem a čekala, užívala si této chvíle. 

Zavolala jsem Libušku: „Podívej, máš sestřičku.“ Zamžourala na mě i na miminko a šla si lehnout zpátky do postele.

A zas někdo. Přišla paní sousedka, co se prý děje? Uviděla mě ve vaně s dítětem a dostala šok. Zůstala stát jako socha, neschopná pohybu ani slova. Poprosila jsem ji, ať mi podá župan, že do něj Mariánku zabalím. A na to jsem jí podala telefon s paní operátorkou. Už se mi nechtělo ji poslouchat. Chápu její snahu, ale já jsem byla úplně v jiném světě.

Dupy dup. Přiběhli záchranáři. Vybalili balíček na oddělování pupeční šňůry a nůžky byly tupé. Prý jezdí k samým infarktům a tyhle pomůcky jsou již zastaralé a nepotřebné. Mně to bylo jedno. Seděla jsem ve vaně, usmívala jsem se jak měsíček na hnoji a vše sledovala jakoby z velké dálky.

Sestřička vzala Mariánku a zabalila ji do takové zlaté termoizolační folie. Na řadu přišlo vyjmutí placenty. Záchranář táhl - táhl, ale nevytáhl. Začala jsem se chichotat. Styděla jsem se, protože se mi z toho chtělo hrozně čůrat. On povídá: „To mi nevadí, hlavně abychom to nepřetrhli.“ Tak jsem to zkusila a milé dámy, vytáhla jsem si vlastnoručně i tu placentu. Zabalili jsme ji do igelitky a byli nachystaní na odjezd do porodnice. 

A manžel už přijel taky. Jel taxíkem, který snad poprvé v životě dodržoval předpisy a celých 7 kilometrů jel padesátkou. Tak tak, že manžel nespáchal nějaký mord. A tohle všechno se odehrálo během jedné hodiny. Taková rychlovka to byla. A podle toho jsme dcerušce začali říkat Mariánka Indiánka.

Nachystala jsem si v poklidu tu tašku do porodnice, rozloučila se se starší dcerou, (která si myslela, že se jí to všechno zdálo) a po svých jsem si odkráčela ze třetího patra do sanitky. Ta pro tento den znamenala limuzínu.

OTPI - čtenářka
ChytráŽena.cz