Na repertoár Divadla Kalich se vrátil muzikál Tajemství. Jaké to je, když se po několika letech potkají kolegové a jaká jste nyní parta?
Martin Sobotka: Určitě můžu říct, že si to užívám. Moc mě to baví a ta parta je tam víceméně stejná, jen doplněná o několik nových, mladých tváří. A to jsou kolegové velmi v pohodě, navíc jsou velmi šikovní. Velkou radost mi udělala i nová hlavní představitelka Markéta Procházková. Tohle představení se mi vždycky líbilo, tak se mi o něm i moc dobře mluví. Jsem moc rád, že jsem zase tu příležitost dostal a je to pro mne legrace, dívat se na to s tím odstupem času. Přemýšlení o tom ději je samozřejmě trošku jiné, ale baví mě to a možná ještě víc než tenkrát. Myslím, že jsem také trošku klidnější než před lety, kdy jsem z toho byl strašně nervózní a hodně jsem to prožíval, což někdy není k dobru věci. Celkově je to pro mě úžasné zpestření oproti ostatnímu divadlu, které dělám.

Co pro Tebe znamená hraní, divadlo. Musí se vše brát vážně, jako práce nebo si rád užiješ i nějaké zlobení a legraci?
Martin Sobotka: Beru to samozřejmě jako práci. To znamená, že naprosto vážně. Jak tak koukám kolem sebe, možná někdy až moc, protože ta doba trošku polevila. Ne, že by vše bylo horší, ale já jsem taková stará škola a nerad bych z toho slevil. Tak jsem zodpovědný a mám rád, když se člověk naučí text co nejrychleji. To, když se mi náhodou podaří, tak bych pak chtěl, aby ho uměli i kolegové. Rozhodně nemám rád, pokud někdo nechodí na zkoušky a nebere práci vážně. Myslím, že už mám také co porovnat. Zkoušel jsem kromě Kalichu i v několika jiných a také velkých muzikálových divadlech a je to hodně zvláštní změna. Styl práce je úplně jiný než před patnácti lety, teď je to hodně „takový streatový“ (smích). A to říkám diplomaticky. Laťka profesionálního přístupu, neříkám ve výsledku, ale během zkoušení šla výrazně dolů.

Takže si typ herce, který rád zkouší a hledá roli? Nebo máš hned jasno a hotovo?
Martin Sobotka: Mám rád zkoušení spíš v té závěrečné fázi, tedy procházení hry v kuse. Třeba poslední tři týdny před premiérou. Nemusím to hledání intelektuálních kolegů: „…no jo, ale ho kojila babička a neměl tatínka, takže bych měl jít zprava…“, (smích) tak to opravdu nemám rád.

Co Tvoje zkušenost s takzvanými hereckými záskoky, když třeba onemocní kolega?
Martin Sobotka: Se záskoky naštěstí zkušenosti nemám, spíš musel někdo rychle nastudovat moji roli, tedy zaskočit. A myslím, že tento typ herce asi nejsem.

Proč?
Martin Sobotka: Je to v první řadě lenost, pohodlnost (smích). A hlavně v tu chvíli se ve mně probudí zpátky ten nervák, cholerik a neurotik Sobotka, čímž je ta práce omezenější, mozek je omezenější a mě by to utrhlo srdce. Tu práci chci dělat dobře a z videa za sedm hodin, jak to tak bývá, se to člověk nemůže skoro naučit.

Jsi typ herce, který neodmítá žádný typ herecké práce?  Tedy ani jakoukoliv „komerční nebo bulvárnější“ práci?
Martin Sobotka: Poctivě chodím na všechny konkurzy, teď se tomu říká castingy. A často je nás v prvním kole i víc najednou. A tak často slyším, co někteří kolegové nebo rádoby „kolegové“ říkají: „Dobrý den, já jsem herec, mám vystudovanou, no, v Milevsku jsem chodil do lidušky, mám tedy herecké zkušenosti, jsem herec, baleťák, tanečník, zpěvák, choreograf, malíř pokojů a samozřejmě ZŠ mám….“. Takže, když jsou nyní všichni hned takto herci, respektive to říkají, tak bych byl „blbej“, kdyby mi ti „herci“ tu práci brali. Jsou za ni samozřejmě peníze, tak poctivě chodím na konkurzy na reklamy, na seriály a vůbec se komerci nebráním. Dělám také hlasovou reklamu a točím reklamu. A ať je hraní divadla sebelepší a někdy i moc hezky zaplacené, tak to člověka neuživí. Když máš rodinu, tak nemáš pak šanci na normální život. Takže já se nestydím za to, že hraji hodně v divadlech, naštěstí hodně dělám dabing a přeje mi osud, že mám i tu reklamu hlasovou a televizní.

Když si otevřel téma dabing. Kdy si poprvé zkusil tuto práci? A je to Tvoje srdcová záležitost?
Martin Sobotka: Začal jsem poprvé dabovat, myslím, v roce 1977 nebo 1978, kdy už jsem uměl trošku číst. A k dabingu jsem se dostal jednoduše. Mistr zvuku pan Lubomír Zajíc měl dceru a syna krasobruslaře a moje maminka jim dělala choreografie. Já jsem tam s mámou chodil a stále tam zlobil. Pan Zajíc nám jednou nabídl, abychom přišli do studia a že mě vyzkouší a zároveň pomůže mámě trošku mě zkrotit (smích). Tenkrát se dabovaly pionýrské filmy a „4:0 pro Táničku“, „Konvička a tajemný měsíček“ a takové ty východoněmecké, sovětské a bulharské filmy. No a já jsem se chytil, nejprve ve sborech, malých větičkách a asi v roce 1981 jsem měl první hlavní roli. Byl to maďarský film „Zelený dvůr“ (smích). A to jsem si opravdu užil. Koupil jsem si vstupenku do kina a všech sedm lidí co tam bylo, se upřímně nebavilo. Ale já jsem byl nadšený, protože jsem slyšel svůj hlas.

Jak je dabing těžká práce?
Martin Sobotka: Popisuje se to těžce. Člověk to musí zažít. Dnes už je to trošku jako počítačová hra. Dá se to samozřejmě naučit, jako téměř vše, ale musí v tom člověk pracovat a dělat to. Pokud by měl někdo chuť se tomu věnovat, musí minimálně do studia chodit poslouchat, koukat na režiséra a mistra zvuku, co říkají, jaké mají poznámky. A hlavní je číst si texty doma nahlas a mít o dabing opravdický zájem. Je rozdíl mezi dabingovou školou pro ČT a pro komerční dabing. V televizi se ještě zkouší, můžete se na to podívat, v textu si uděláte pauzy, jak je potřeba. V komerčním dabingu se už nezkouší a ty pauzy už za vás udělal úpravce. Takže velmi záleží na jeho kvalitě. Dabované scény herec často nikdy neviděl, neslyšel a prostě to musí dát na první dobrou. Dnes se také již ve studiích používá čtecí zařízení a už jsou připraveny jen vaše repliky. Takto pracovat si mohu samozřejmě dovolit jen kvůli tomu, že to dělám každý den od roku 1978. Takže těžká práce to je, hlavně na oči a dýchání. Já mám třeba rekord asi sedm a půl hodin dabování v kuse. To pak už, ale opravdu nejde. Nejlepší jsou tak dvě hodiny, pauza a pak další dvě.

Možná někteří diváci také pamatují Tvůj hlas z jednoho komerčního rádia. Vzpomínáš na tu dobu rád?
Martin Sobotka: Byla to skvělá doba. Vysílal jsem postupně ranní, polední i odpolední show, sobotní a nedělní show (smích). Ve Fajn rádiu jsem vysílal skoro sedm let s Filipem Švarcem a byla to velká škola. Stejně tak rád vzpomínám na Český rozhlas. V komerčním rádiu to byla dost autorská činnost, takže velká legrace. Vymýšleli jsme sci-fi seriály, vymýšleli jsme různé hlášky, lhali jsme lidem do uší, že jsme třeba někoho překvapili po telefonu a různí kolegové z divadel nám s tím rádi pomáhali.

Co Tě kromě práce ještě baví? Máš nějaké koníčky?
Martin Sobotka: To je složitější. Mám velkou výhodu, že jezdím s divadelní společností Háta. Říkám tomu „slavní a já“. A to znamená, že se odpoledne jede autem třeba do Karlových Varů, odehraje se představení a v noci se vrátíš. Spadneš do postele, ráno vstaneš, a když máš štěstí, jdeš do práce do dabingu. Pak třeba přivezu domů oběd, když se s manželkou domluvíme, že nebude vařit. Nebo vařím rád já. To je asi první koníček – rád uvařím. Mám rád pálivá jídla, ale nyní máme malého syna, tak musím vařit trošku omezeně. Pak také rád piju pivo. Takže pokud nemám představení a uspíme synka, rád si zajdu na pivečko. Žádný „masakr“ normální klasika tři, čtyři piva. A na ostatní moc času nezbývá. Samozřejmě internet a různé informace, to je asi taky můj koníček. Zajímají mne vlajky, vznik států, historie. Když si něco přečtu nebo vidím v televizi, jdu si třeba ještě na internet najít nějakou další zajímavost. Takže kromě piva a vaření moc koníčky nemám.(smích)

Jak se vnímáš v roli otce? Překvapilo Tě něco?
Martin Sobotka: Mému synovi bude dva a půl roku. Měl jsem o něj velký strach a chtěl jsem, aby bylo vše v pohodě a abychom před ním například nemluvili sprostě (smích). Ale jelikož je velmi silná osobnost, tak už se občas s manželkou přistihneme, že to někdy nejde dodržet. Ty představy před rodičovstvím a během něj, jsou opravdu jiné. Vidíme to i na pískovišti, že vůle rodičů ustát zlobení dítěte by byla, ale realita to prostě někdy nedovolí (smích). Teď čekáme dalšího potomka a zase v prosinci bychom měli rodit. Tedy manželka porodí. A to už zase bude něco jiného. Ten strach v noci jestli dýchá nebo dělání mlíček, přebalování. Snad to bude už ve větším klidu. Je to vždy o té zkušenosti prožitku. Pak to člověk asi už tak přecitlivěle neprožívá.

Co si tedy myslíš o přítomnosti mužů u porodu?
Martin Sobotka: Je to opravdu čistě na tom, co si žena řekne. Pokud cítí, že by jí to pomohlo a chlap si myslí, že to zvládne, rozhodně by to měl absolvovat. Já byl s manželkou během porodu skoro třicet hodin a pak musela na císařský řez, ale myslím, že to byla dobrá zkušenost a snad i podpora.

Jaké jsou Tvoje prázdninové plány?
Martin Sobotka: Až do poloviny září nemám žádné divadlo, kromě dvou představení „Světáků“. Tak jen budu doufat, že dostanu nějaký dabing a snad i nějaká reklama přijde, protože i na prázdniny jsou potřeba penízky. A chtěl bych dodělat chatičku v jižních Čechách. Zdůrazňuji chatičku (smích). Potřebuji už jen dvě postele, dřez a záchod. To snad zvládnu. Na dovolenou nikam nepojedeme, aby manželka v těhotenství nemusela do letadla, tak si užijeme na chatě a kdyby přišla nějaká práce, může se člověk pohodlně vrátit do Prahy.

Dokážeš na dovolené u moře jen tak ležet a opalovat se?
Martin Sobotka: Pokud tomu okolnosti přejí a nemusíš běhat kolem malého dítěte, tak jsem ten obyčejný typ, který dokáže ležet, válet se. Mám projeté celé Řecko, řecké ostrovy a pro mě je to tam překrásné. Pláže, moře, jídlo to mě tam vždycky bavilo. Takže na pláži jsem ochoten ležet a poslouchat Cimrmany, pak se jít osprchovat, zaplavat si a zase si lehnout. Klidně i do stínu nebo k bazénu. Prostě relaxovat.