Máte rádi Káju Maříka?

Poklona Marii Wagnerové – Černé

Psala pod pseudonymem Felix Háj a je autorkou vyprávění o Kájovi Maříkovi, které je čtenáři stále žádáno a milováno. Své hlavní dílo, ságu Školák Kája Mařík (později jen Kája Mařík) první až sedmý díl, vydala v letech 1926-31.

Někdo z vás se možná ironicky ušklíbne, ale věřím, že většina čtenářů zvláštně zjihne a usmívá se, protože postavičky Káji a jeho kamarádky Zdeni probíhaly dětstvím celých generací českých dětí.  Já sama mám v knihovně malý poklad, kterým je neupravované vydání tohoto románu z roku 1943. Tehdy si je koupila moje babička a mnohokrát přečetla.  Následovala maminka, já a mé dcery, kterým jsem po večerech Kájovy příběhy předčítala, když to ještě samy neuměly.

Odpůrci románu říkají, že je to kýč, který zplodila nějaká „kostelnička“. Je zákonité, že je obrazem křesťanského života, však také komunističtí ideologové považovali Káju Maříka spolu s Karafiátovými Broučky za knihu z nejnebezpečnějších. Nenasazuje však růžové brýle. Líčí svět, který není jen idylický, ale jsou v něm úmrtí, bolesti a nemoci popsány tak silně, že v moderních knížkách pro děti bychom málokdy něco takového našli.

Marie Wagnerová, roz. Černá (1887-1934) byla dcerou řídícího učitele obecné školy v Mníšku pod Brdy, který ve svém románu přejmenovala na Lážov. Po středoškolských studiích se provdala, ale manželství se záhy rozpadlo a Marie se vrátila se synem Vilémem do Mníšku, kde žila u svých rodičů a sama se stala učitelkou a varhanicí (hru na klavír studovala u Zdeňka Fibicha). Pořádala besídky, založila ženský pěvecký sbor a pracovala i v Sokole. Později, když šel její otec do penze, přestěhovala se celá rodina na faru, kde Marie Wagnerová působila jako hospodyně svého přítele faráře Františka Rause.

Manželství bylo zřejmě nejtemnějším autorčiným obdobím a přineslo jí, věrné katoličce, trpké zklamání a nejistotu. Psaní článků a povídek do novin a kalendářů jí přinášelo potěšení a únik před realitou. Čtenářům se příběhy líbily a žádali další a další. Psala na útržky papírů, na sáčky od potravin, na okraje novin i na úmrtní oznámení. Pan farář její zápisky luštil, přepisoval a odesílal do tisku. První díly vyšly jen za autorčina života sedmkrát. Cítila však nevraživost lidí v Mníšku. V té době nebylo obvyklé, aby byla žena rozvedená, navíc žila s farářem. Spisovateli F. X. Svobodovi (1860-1943, také rodákovi z Mníšku pod Brdy) napsala: „I ve 45 letech by mi byl odpuštěn nový kožich, snad i milenec. Nikdy však, že píši.“

Knihy Marie Wagnerové se vydávaly hlavně v Brně, protože Praha stála v čele protináboženského boje a autorka, jako katolička, tam nebyla vítaná. (Praha si pospíšila až po roce 1989, kdy už byl Kája za jiné politické konstalace dobrý pro obchod.)

Čtenáři se nemohli dočkat dalších pokračování, ale paní spisovatelka náhle těžce onemocněla a po těžkých útrapách zemřela ve věku pouhých 47 let. Je pochována v rohu mníšeckého hřbitova, vedle hrobu svých rodičů. Čas běží, ale lidé nezapomněli a jezdí z celé republiky, aby položili kytičku nebo zapálili svíčku. Také jsem tam vloni byla, abych jí v duchu poděkovala za Káju a poklonila se památce této šťastné i nešťastné ženy.

Zjistila jsem,  Kája Mařík začal vloni vycházet v časopise Naše rodina. Bylo tomu tak už i v letech 1968-72, kdy bylo vydávání z politických důvodů ukončeno. Jak to bývá – knihy, které doba na dlouhá léta zavrhne – ty zůstávají nejmilovanější, protože lidé milují knihy, ne kritiky knih, a Kája Mařík žije fascinujícím způsobem dál.

Vzhledem k tomu, že dílo již nepodléhá autorským zákonům, je ke stažení na internetu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10