Když byly děti malé, manžel pracoval v Praze a domů jezdil jen jednou za týden, někdy jen jednou za čtrnáct dní a já prakticky vychovávala sama dceru i syna. Děti byly od malinka velice podnikavé a zvědavé. Tehdy jsem byla velice unavená, protože jsem byla čerstvě po nemoci a dobírala jsem stále ještě antibiotika. A tak se také stalo, že jsem po obědě na chviličku usnula a děti zůstaly v pokojíku samotné. Byly neobvykle tiché, jinak bych asi ani neusnula. Když jsem se probudila, zděsila jsem se. Co když se mým dětem něco stalo? Co jsem to za mámu, že usnu, aniž by děti byly v péči někoho dospělého? Vyskočila jsem z pohovky, na které jsem usnula, a letěla do dětského pokojíku.

Hned mezi dveřmi jsem se zděsila. Pokojíček byl vzhůru nohama. Veškerý nábytek byl na jedné hromadě, stoleček i židličky převrácené, ze všech skříněk na hračky bylo vše na hromadě. Mezi tím byly natrhané papírové kapesníčky, kterých v pokojíku bylo několik velkých boxů. Ani jeden box nezůstal ušetřen. Mé zlaté dětičky zašly dokonce na záchod, a odtud přinesly do pokojíku toaletní papíry. Byly tam naštěstí jen čtyři kotoučky. Všechny čtyři kotoučky byly vytočené, něčím namočené na zemi, na okenních kličkách i na úchytkách skříní. Na plovoucí podlaze byla velmi interesantní kresba. 

Jak jsem zjistila později, byla vytvořena zubní pastou. Mou speciální drahou zubní pastou na citlivé zuby, nikoli levnější dětskou. Ta se asi neosvědčila na stěny, a tak mé zlaté dětičky použily mou dva dny starou rtěnku. Připomínám, že to byla nejdražší ze všech mých rtěnek, které jsem měla. Parfém se dětem nepodařilo rozbít, tak ho alespoň vylily na zem.

A uprostřed toho nepořádku řádily mé děti. Dosud zdravé děti. Nebyla jsem si v tu chvíli jistá, jestli dlouho zdravé zůstanou. Chtěla jsem je pořádně potrestat. Když jsem si ale uvědomila, že největšího provinění jsem se dopustila já tím, že jsem nechala dvě malé děti bez dozoru, trest jsem si rozmyslela. Musela bych je totiž zabít. Znovu se o mě pokoušela slabost, nejspíš jsem nebyla ještě zdaleka úplně vyléčená z nemoci. Mezi tím vším nepořádkem jsem uviděla hrneček s čajem. Přiskočila jsem k hrnečku a vylila do sebe jeho obsah. To jsem neměla dělat. V hrnku byla směs mycího přípravku na nádobí, pepře, barevných kříd a tuším, že jsem ještě vypátrala pár lentilek. Teď teprve mi bylo úplně zle. Pěnila jsem ještě hodně dlouho poté, co jsem spoušť v pokojíku objevila.

Ten den jsem nebyla schopná spoušť ani uklidit. Zavolala jsem tchyni, jestli by mi nemohla přes noc děti pohlídat, protože mi bylo hodně zle. Tchyně mě ve štychu nenechala. A protože se mi v noci přitížilo, musela jsem vyhledat lékařskou pomoc a zajela jsem na pohotovost. Bylo štěstí, že jsem to udělala. Jak se později ukázalo, v onom šíleném nápoji, který jsem vypila, byly také tablety na hubení slimáků, které děti sebraly cestou ze školky ze záhonu v sousedství. Bylo mi ještě dlouho zle, když jsem si představila, že by tablety skončily místo v mém žaludku v žaludku mých dětí.

A tak jsem sousedy upozornila, aby tablety lépe zabezpečili před nejen mými potomky.

Toto je jedna ze vzpomínek na dětství mých dětí. A když mi dnes, když jsou už dospělé, děti řeknou, ať jim povyprávím něco z jejich dětství, tato příhoda, jak děti málem otrávily svou maminku, patří k těm s největším ohlasem…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10