Maturita

Vyrostla jsem na malé vesničce mezi mnoha domácími zvířátky, dalo by se říct, že to bylo pohádkové mládí, ale jen v něčem. Protože na naší vsi byla jen jednotřídka, kde nás bylo celkem asi 12 žáků v 5 ročnících. Od 6. třídy se dojíždělo do školy, od nás nejezdil ani autobus, tak jsme chodili na autobus do sousední vesnice, bylo to asi 1,5 km do kopce. Ale přeskočím základní školu a na střední školu jsem dojížděla do okresního města. Autobus jel opět ze sousední vsi a byla to, dalo by se říct, taková okružní cesta, autobus jel přes vesnice, kde postupně nastupovali cestující, ale hlavně studenti. Cesta trvala asi hodinu. V jedné vesnici, o trochu větší než byla naše, nastupoval spolužák Víťa. S Víťou jsem chodila do školy už od 6. třídy. Občas se stalo, že se autobus porouchal a my se do školy nedostali. Takové cestování po celou dobu studia mi nijak nevadilo, byla jsem zvyklá dojíždět, s tím, že občas byly problémy s dopravou.

Mám sestru, která je o 11 let mladší než já a v době, kdy byl asi měsíc před první maturitní písemkou z českého jazyka, tak v jednotřídce řádily příušnice a sestra přinesla virus domů. Jí nic nebylo a já jsem měla příušnice s plnou parádou. U dospělých, a to já už v té době byla - bylo mi 19 let, toto onemocnění probíhá dost nepříjemně, měla jsem vysoké horečky a otoky příušních žláz, no připadala jsem si jako sysel s tou oteklou tváří. Onemocněla jsem asi 3 týdny před písemkou z českého jazyka. Psát písemku jsem samozřejmě chtěla, tak jsem s šátkem na hlavě ten den jela do školy, i když mi ještě nebylo úplně dobře. Autobus neměl ani zpoždění, ale dojeli jsme nebo spíš autobus dohrkal do vesnice, kde měl nastoupit spolužák Víťa, ale už po cestě v autobusu nějak divně rachotilo a řidič rozhodl, že dál už to nebude riskovat, že by na konečnou stejně nedojel. Tak a co teď?

Všichni z autobusu museli vystoupit, mobily neexistovaly a než by se řidič někam dovolal z telefonní stanice, která tehdy byla jako na každé vesnici, tak i tam, jen jediná a občas nefungovala, to bychom dojeli až po písemce. S Víťou u autobusu stál i jeho tatínek, který tam náhodou přišel a ten rozhodl - Víťo, máš řidičák na motorku - máš, uháněj domů pro motorku a přines i helmu a jedete na motorce, maturitní písemku nemůžete zmeškat.                                                                      

Moc času nezbývalo, ale zdárně jsme dojeli, Víťa mě vysadil před naším vzdělávacím ústavem, jak jsme škole tehdy říkali a já uháněla jako o závod do třídy, protože bylo jen 5 minut do doby, kdy se měla zamykat třída a pan ředitel pustil celostátní vyhlašování témat na maturitní písemku rozhlasem. Víťa musel ještě jít zaparkovat motorku a já zůstala stát ve dveřích s tím, že se na Víťu musí počkat. 

Za chvíli přiběhl i Víťa a už zachrčelo v rozhlase a dostali jsme na výběr 3 témata. Protože to byla škola ekonomického zaměření, tak jsme po 4 hodinách tvoření písemné práce měli ještě půl hodiny na přepsání na stroji. Na mě toho bylo už víc než dost, při opisování na stroji jsem padala ze židličky, měla jsem ještě teplotu a tehdy neexistovalo, že se může pít, nesměli jsme celou dobu ani ze třídy na WC, tak paní profesorka vzala houbu na tabuli a umývala mi s ní obličej, abych vydržela dopsat písemku a neomdlela.

Nedávno mi Víťa volal a vzpomínali jsme na tento hororový zážitek, já jsem vlastně už před písemkou měla soukromý lockdown, ale tehdy se tohle slovo nepoužívalo, jen jsem prostě byla nemocná a byla v karanténě. Říkali jsme si, jak by to bylo asi dopadlo, kdybychom tu písemku nestihli. Když se neobstojí u ústní zkoušky, tak se dělá reparát na podzim, nebo tehdy to tak bylo, ale když se nepíše písemka, to nikdo nevěděl. Víťa by nemohl dělat přijímací zkoušky na vysokou školu a já jsem po maturitě šla do práce, a to by mě bez maturity tehdy taky nevzali, ale osud zařídil, že už další písemky byly bez hororového cestování, i když Víťa říkal, že si vždy připravil motorku, kdyby náhodou zase bylo potřeba jet.

A už je to 50 let, které neskutečně rychle utekly. Jiný ze spolužáků mi napsal, že se těší na setkání po 50 letech, ale snad bez roušek; napsal, že s "hadrem na hubě" bychom se asi vůbec nepoznali, že i tak bez toho hadru to po tolika letech asi bude zajímavé. Jen pár z nás se za tu dlouhou dobu vidělo, jinak i já si všechny spolužáky pamatuji tak, jak jsme se v těch 19 letech rozešli a za tu dobu jsou z nás babky a dědové. Kéž by situace dovolila, ten zákeřný virus ustoupil a my se mohli v klidu sejít. Myslím, že to není jen moje přání.

Jakaz - čtenářka
ChytráŽena.cz