Max a Inuška

Když náš třetí pes odešel do psího nebe, zoufale jsme hledali dalšího psího člena do naší rodiny. Chtěli jsme rozhodně psa, protože v naší rodině byl vždy pes, nikoli fena.

Nakonec se mi ozvala paní ze sousední vesnice. Měla k dispozici štěně, které jí prý koupily děti, když šla do důchodu, a neměla o pejska zájem. Problém byl, že to byla fenka. Větší kříženec krysaříka vypadal na fotografiích, které mi paní zaslala, vystrašeně. Jak už jsem uvedla, já fenku nechtěla, i když pejsek nebyl ošklivý a velikostně by nám také vyhovoval. „A proč ho nechcete? Určitě si zvyknete,“ zajímalo mě. Snažila jsem se paní ubezpečit o tom, že si na psa zvykne.

Paní mi vysvětlovala, že nikdy nebyla na psy. „Děti to myslely dobře. Aby mi nebylo smutno. Ten pes ale všechno ničí. Musí být v kleci,“ řekla.

„Vždyť je to štěně. To ji všechno naučíte, a uvidíte, že jednou budete ráda, že ji máte,“ domlouvala jsem paní. Paní mi ještě zaslala video s pejskem. Na něm bylo znát, že paní nemá ke psům žádný vztah, tahala nebohou fenku bezcitně, místy to vypadalo, že se jí štítí. Pejsek měl z té ženské strach. A tak jsem se rozhodla, že se pokusím najít zájemce o fenku. Sama jsem ji ale odmítla.

Skutečně jsem na fenu myslela a snažila se hledat jí nového majitele. Vše bylo komplikované i tím, že paní se sice chtěla feny zbavit, nechtěla ji ale dát lacino. Až se mi chvílemi zdálo, že je štěně pro ni zdrojem byznysu. Mezitím jsem sehnala mladého, ani ne ročního pejska, kterému jsme dali jméno Max. S ním jsem vyrážela na dlouhé vycházky do lesů a okolí naší vesnice.                         

Bylo to zhruba měsíc poté, co u nás našel Max nový domov. Vypravila jsem se se synem na procházku po okolí. Zašli jsme do hlubokého lesa daleko od naší vsi, a tam jsme Maxe na chvíli pustili, aby se proběhl. Nejdřív se držel u nás, ale pak jako by něco zaslechl. Vztyčil uši a dal se na útěk. Běžel daleko od nás, na naše volání nereagoval. Mysleli jsme si, že chytl stopu, zaječí, nebo někde v okolí běžela srnka.  

Vydali jsme se ho hledat. Volali jsme na Maxe, když tu jsme zaslechli jeho kňučení. Byl to jistě on. U skály, kousek od řeky, jsme ho nalezli a vedle něho uvázané bezmocné stvoření. Tím stvořením byla ona fenka, kterou mi nabízela ta žena před více než měsícem. Zřejmě se ji snažila ještě někde nabízet, a když nenašla zájemce, rozhodla se jí takto bezcitně zbavit. Fenka byla přivázaná ke stromu, nemohla se zaběhnout. A byla ponechána v lese bez jediné šance na přežití. Bylo štěstí, že Max fenku za hustým křovím vypátral. Předchozí den celý pršelo, fenečka měla mokrý kožich, bylo proto zřejmé, že takto strávila celou noc. Déšť jí poskytl alespoň nějakou vláhu, a tak nebyla ani moc dehydrovaná.

Vše jsem ohlásila na policii s tím, že jsem jim předala také kontakt na ženu. Pejska jsem ale odmítla vrátit. Ta ženská se jí chtěla stejně zbavit. Navštívila jsem s fenou veterináře, aby ji zkontrolovali, a najednou jsme měli dva psy najednou. Fenka dostala jméno Inuška. Společně s Maxem si hodně rozuměla a ti dva spolu prožili své psí životy společně. Šťastné psí životy. A my nakonec byli rádi, že jsme k Inušce takto přišli. Byl to dobrý pes, stejně jako náš Max. Od té doby není neobvyklé, že na našem dvorku máme hned dva psy najednou. Tam, kde se uživí jeden, se uživí i další chlupáč, a je to hned dvojité štěstí najednou. A dvojitá bolest, když odcházejí…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10