Mé loučení se životem aneb Ze života hypochondra

Jedno ráno jsem se probudil s obrovskými bolestmi žaludku. Bylo mi neskonale zle. Ten den jsem strávil na toaletě tolik času, že jindy tuto malou místnůstku nenavštívím tak často za celý týden. Jsem nemocný, bylo mi jasné. Naštěstí byla sobota a já nemusel do práce. Do pondělí to bude dobré, utěšoval jsem se.

Během víkendu mé střevní problémy ještě zesílily. Kroutil jsem se bolestí, ba i zvracel.

„Co je ti?“ zeptala se manželka, která si nemohla mých muk nevšimnout.

„Mám rakovinu,“ pronesl jsem, hrdý na své lékařské schopnosti.

„Cože? A kde bys k ní přišel?“

Copak pro rakovinu se někam chodí? Ta přijde sama a nikoho se neptá.

„Takové příšerné bolesti může vyvolat jen rakovina,“ ujistil jsem svou drahou choť i sebe.

„Rakovina nebolí,“ poučila mě manželka. „Leda v posledním stadiu!“

Od této chvíle jsem si vedl deník. Deník umírajícího. Zbývalo mi určitě jen pár dní, týdnů, v lepším případě měsíců života. Musím po sobě něco zanechat.

Manželka mé problémy brala na lehkou váhu. „Něco špatného jsi snědl,“ tvrdila.

 „Mám rakovinu žaludku! Nebo střev, nebo nevím, čeho ještě,“ ujišťoval jsem ji. Já vím, chtěla být lékařkou a přečetla snad všechny knihy z lékařského prostředí. Já mám ale bolesti a vím dobře, co cítím.

 Po týdnu útrap jsem se konečně odhodlal jít k lékaři. „A nesnědl jste něco špatného?“ zeptala se mě má obvodní doktorka. Tak i ona? I ona si myslí, že nerozeznám obyčejný průjem a zvracení od tak závažné diagnózy, kterou rakovina je a kterou bezesporu trpím?

 Lékařka mi odebrala krev. Výsledky byly v pořádku. Chtěla mě pak poslat na nejrůznější vyšetření. Když mi ale řekla, že mi budou strkat hadici do nejrůznějších otvorů mého zbědovaného těla, uvažoval jsem, jestli to přece jenom není běžný průjem nebo nevolnost z jídla. Že by otrava? Tu by ale krevní testy vyloučily.

Jenže mé zdravotní problémy neustoupily. Paní doktorka mi sice napsala nějaký lék, který by měl potlačit zvracení a na střevní problémy mi doporučila živočišné uhlí, což je prý lék nad léky, bylo mi ale stále zle. Pomalu jsem se začal připravovat na to, že si přece jenom do svých útrob nechám tu hadici strčit.

 Paní doktorka se ještě naposledy podívala na mou kdysi kyprou, dnes téměř atletickou postavu.   „A nesnědl jste něco špatného?“

„Ne! Od doby, co mi vaří manželka zdravě, no, ona mi víc dává syrové, nevím pořádně, co jídlo je,“  pohladil jsem svůj bolavý pupíček.

 „Vy jste nějak výrazně změnil stravu?“ zeptala se lékařka, jako by snad neviděla, že je mě už půlka.

„Salát, rukola, polníček, sója, boby, tofu, kukuřice, sezam, chia semínka, mrkev, rajčata, papriky, okurky, nejrůznější klíčky, fazole…“ začal jsem vyjmenovávat to, o čem jsem ještě donedávna nevěděl, jak to pořádně vypadá, natož jak to chutná.

 „Vždyť vy můžete mít alergii!“ bouchla se lékařka do čela, až to zadunělo. „Obyčejnou alergii na něco, co nyní jste zařadil do jídelníčku a kdysi jste nejedl!“

 „No tak to je téměř všechno,“ uvažoval jsem. „A zařadila to do mého jídelníčku má manželka, mě samotného by to ani nenapadlo.“ Za tu dobu, co jsem se začal stravovat podle jídelního plánu mé ženy, musel jsem spást několik lánů polí. Vždyť já už i ve spánku vidím své sny zeleně!

 Na alergologii, kam mě obvoďačka poslala, se skutečně potvrdila alergie na sóju a sójové výrobky. Od sóji jsem byl nadobro uchráněn. Už žádné tofu a sójové sýry a jogurty, které mi vůbec nechutnaly. Jen jsem netušil, že sója je i v uzeninách. Jak já je miloval! I přes změnu svých stravovacích návyků jsem se občas stavil z práce do lahůdek a nějakou tu zakázanou pochutinu si tam koupil. Cestou domů jsem ji snědl jen tak z papíru, bez rohlíku, aby to manželka neviděla.

 Tak rakovina se nekoná, alespoň zatím…