Mé pokusy o běhání

Přišlo jaro a já opět dostal ten pošetilý nápad, že bych se měl vrhnout na sport. Připomínám, že jsem nikdy nebyl sportovec a sport kolem mě prosvištěl bez toho, aby mě nějak zasáhl. Tentokrát jsem měl ale hnací motor v podobě mé kamarádky Hanky. Hanka ráda běhala a chtěla mě do tohoto sportu zasvětit.

Dali jsme si sraz v parku. Hance to moc slušelo. Oděna v tričko a lehoučkou bundičku a v přiléhajících kalhotách působila velmi sexy. Já byl navlečený v hrubém svetru a silonové teplákovce a na hlavu jsem si narazil čelenku, co mi pletla máma a říkala o ní, že je moderní.

 „Bude ti teplo,“ pozdravila mě Hanka a já si dobře všiml, jak se uculuje.

„Vždyť jaro sotva začalo, nedávno tu byl ještě sníh,“ odvětil jsem.

„Během se ale zahřeješ.“

Hanka měla pravdu. Myslel jsem si, že tintítko jako je Hanka snadno předběhnu. Já ji ale ani nedoběhl. Zatímco já teprve startoval, Hančina drobná postavička proběhla úsek parku a mizela mimo něj. „Počkej, Hani!“ zavolal jsem z posledních sil. Hanka se zastavila, předklonila se a já vůbec nevěděl, jestli jí zaskočila slina, nebo se jen směje mým pokusům.

Po tom dni jsem tak nějak cítil, jak je opilci, kterého neposlouchají nohy. Podlamovala se mi kolena a v lýtkách jsem cítil křeče. V kapse tepláků mě tížil kapesník nasáklý mým potem. Když jsem ho malinko zakroutil,  ukáplo z něj několik kapek na chodník. To Hanka vypadala svěží. Ona svěží byla! Vůbec se ani nezapotila. Když jsme se loučili, snažil jsem se ji pozvat na návštěvu.

„Já nemůžu, nemám čas,“ přiznala.

„A copak máš v plánu? Asi se jít vykoupat a odpočinout si, že?“ Mé tělo totiž volalo po sprše a pořádném gaučingu.

„Kdepak, Pavle, já si jdu totiž teprve pořádně zaběhat,“ usmála se, odpíchla se od země a zmizela mi z dohledu. Stál jsem tam a chvilku jsem přemýšlel, jestli se mi Hanička a celý ten den jen nezdály. Bolest těla mě ale vyvedla z omylu a vrátila do reality. Já to skutečně zažil!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10