Mé první vydělané peníze

Narodila jsem se jako prvorozená dcera svým starším rodičům, kdy matce bylo 37 let, a otci 38 let. Za rok za mnou pak přišla na svět moje  sestra. Oba rodiče tu měli také své dvě nemohoucí maminky, čili naše babičky, o které se museli téměř celodenně starat. To znamená, že  starostí a práce měli až moc. Díky této situaci naše maminka nepracovala od našeho narození celých 11 let, byla ženou v domácnosti, starající se o nás 2 děti a 2 babičky. Tato situace také pro rodinu znamenala, že peněz nebylo nazbyt a musela se otáčet každá koruna, než šla do oběhu.  

Roky plynuly, my začaly chodit do školy (ve školce jsme nebyly vůbec, když maminka byla doma), a začaly jsme se seznamovat s novými  poznatky a mezi ně patřily také peníze. A tak jako každé dítě, tak i já chtěla mlsat, mít hezké věci, hrát si s hračkami či jít do kina na nějakou pohádku a nic z toho nebylo zadarmo, za všechno i tehdy se muselo platit. Jenže jak to měli rodiče udělat, aby nám mohli přilepšit? Ale něco se přece jen našlo! To něco byla zahrada plná rybízových keřů, angreštových keřů a jabloňových stromů. A přece plody těchto dřevin se daly zpeněžit. A jak? No přece sběrem spadlých jablek a otrháním keřů rybízů a angreštů. Tohle mohou zvládnout přece i 10leté děti, ne?

Jenže jak donutit děti k práci na zahradě? Jde to! A jak? Jednoduše! Chce to jen motivaci, a jistě všichni uznáte, že peníze za odvedenou práci jsou motivací i pro dítě.

Tatínek to vymyslel skvěle, alespoň z našeho dětského pohledu. Dostal totiž nápad, že za ovoce, které si samy posbíráme, dostaneme  peníze dle svých zásluh. A tak se také stalo. Nutno podotknout, že jsem byla tak namotivovaná, že jsem nesledovala ani sestru, jak jí sklízení jde. Každá jsme si své dávaly na jinou stranu, abychom jedna na druhé neparazitovaly. No, nestačila jsem se divit, kolik jsem toho  dokázala svýma dětskýma rukama sklidit. Téměř dvojnásobné množství, než tomu bylo u rok mladší sestry. A protože jsme byly takhle malé, bylo na tatínkovi nasbírané ovoce dopravit do nedaleké sběrny, kde jsme šly s ním a jen sledovaly káru, aby náhodou něco nevypadlo. To  se snad ani nedá popsat, jak velkou radost jsme měly, když nám za dozoru našeho tatínka začal sázet vykupující peníze do našich ještě  neupracovaných dětských ruček. Jen sestra plakala, že má méně peněz než já. Ale mně to tehdy nevadilo, jen z vyprávění rodičů vím, že pokaždé jsem jí něco drobného koupila. Dnes už chápu, že u dítěte jeden rok je poznat.

 A co jsem si za své první peníze vydělané svýma vlastníma rukama koupila? Tohle si pamatuji dodnes a dodnes tu věc vidím jako živou. Byl to první skládací deštník zelené barvy s růžovými kvítky, první v mém životě, a spartakiádky, jak se tehdy říkalo dívčím cvičkám. A určitě i nějaké sladkosti, zmrzlina nebo štěstíčko, což byl většinou nějaký prstýnek, pandrlák nebo náramek v modré krabičce, který tehdy stál  pouhou 1 Kč. Neuvěřitelné, že za tuto cenu byla hračka!

Od této doby jsme se pak vždy těšily na sezonu sklizně, ne vždy však byla úroda, jak bychom si přály. A protože s jídlem roste chuť, byly  jsme starší a starší, tak každoročně zdejší JZD  povolávalo děti od určitého věku, většinou od 12 let na brigádu sběru jahod, černého rybízu a malin na nedaleký velký lán, kde tyto plodiny byly. Účastnila jsem se každoročně a osobně jsem si do tohoto JZD chodila pro zaslouženou výplatu.

Dnes vím, že tohle na škodu vůbec nebylo, naučily jsme se vážit si peněz, rodičům to trochu pomohlo, když jsme si za to koupily to, po čem  jsme toužily. V tomto směru jsem měla báječné rodiče, že nediktovali, co si máme koupit a nechali nám volnou ruku. Pravdou ale je, že jsme si kupovaly věci, kterých bylo třeba, poněvadž naši na ně neměli a nákupy se odkládaly. Myslím, že i dnešním dětem by takovéto aktivity prospěly, protože se zdá, že vše berou už jako samozřejmost a v dospělosti pak si neváží ničeho.

Myslím, že tohle byla správná výchova, dělaly jsme jen to, na co jsme měly sílu a dělaly jsme jen v sezoně, a aby tím neutrpěla škola. Ta byla na prvním místě. Nikdy po nás rodiče nechtěli práci, která by byla namáhavá a fyzicky náročná. Je opravdu škoda, že dnešní  děti nemůžou na takovéto brigády, neboť to nebyla jen práce, ale také legrace a spolupráce  mladé a starší generace. Myslím, že i při  takovémto rozdílu jsme si těch babiček užily stejně jako ony nás. A hlavně v něčem pomohly ony nám a opačně. Moc ráda na to vzpomínám