Po úmrtí svých rodičů jsem si pořídila pejska, fenku Belinku. Bez ní bych se nejspíš nikdy nevzpamatovala. Rodiče měli jen mě, nemám žádné sourozence a ani děti nemám, protože můj manžel děti nemohl mít. Toho mi ale osud také vzal. Onemocněl rakovinou a po dvou letech marného boje nemoci podlehl. Stejnou nemocí onemocněla také má fenečka Bela. Užila si krásný psí život a odešla v sedmnácti letech. S ní jsem ztratila posledního parťáka svého života. Chodila jsem sice do zaměstnání, měla pár kamarádek, nikdo mi ale nebyl tak blízko jako můj pes. A najednou tady nebyla. Její pelíšek byl prázdný, hračky opuštěné a já na dně.

Hodně lidí se mě ptalo, jestli si pořídím dalšího pejska, a já váhala. Neměla jsem nikoho, kdo by mi pejska pohlídal v době nemoci, nebo když bych musela nenadále někam odcestovat. To jsem neměla ani při Bele, a zvládla jsem to. Nyní jsem ale byla o sedmnáct let starší a měla jsem strach uvázat si k sobě další psí osud.

Přes den to ještě šlo. Byla jsem v práci, odpoledne se vídala s pejskaři a hladila si jejich čtyřnohé miláčky. Občas jsem někomu i pejska pohlídala, když si musel něco zařídit na úřadě nebo jinde, kam pejsek nemohl. Večery byly ale hrozné. Vždy, když jsem zavřela oči, viděla jsem svou Belu živou, zdravou, dovádějící a šťastnou jako za jejího života. Pak se mi ovšem zdálo o jejím posledním dni, kdy ležela na chladném nerezovém stole a odcházela ze života. Chodila jsem večer nerada spát a ráno jsem se v práci cítila víc než unavená. Byl to začarovaný kruh, z kterého jsem nedokázala uniknout.

Jednoho dne cestou z práce jsem ji viděla. Zdálky vypadala téměř jako má Belinka. Pejska si vedla mladá, zhruba dvacetiletá dívka. Zrychlila jsem krok, abych dívku s pejskem dohnala. Také to byla fenka. Bez zeptání jsem se sklonila a hladila si chundelatou psí hlavičku. Slečna se usmála a já jí začala vyprávět tolikrát omílaný příběh mé Belinky.

„To je mi líto,“ řekla slečna a nabídla mi, že bych její Miu mohla hlídat, když to bude potřebovat.

„Zrovna příští týden jdu na úřad práce a Mia se mnou nemůže,“ prohodila slečna.

Bylo to zvláštní. Pracuji od ukončení školy, a slečna práci neměla. Přitom fenku nenaučila ani tolik, aby na ni čekala doma nebo před úřadem. To má Belinka se mnou chodila na nákup a všude, kam nemohla, čekala poctivě u dveří. Znalo ji celé sídliště a do jiných, než potravinových obchodů, měla vstup povolen. Vždyť tu žila sedmnáct let a znali ji všichni v okolí. S radostí jsem ale souhlasila, že slečně kdykoli Miu pohlídám.

„A to i když bych jela na dovolenou?“ zeptala se ještě slečna.

„Samozřejmě,“ přitakala jsem. Kolikrát jsem já byla sama bez Bely na dovolené? Vím to přesně, nikdy. Vždy jsme i s manželem vyhledávali pobyt tak, aby s námi mohla jet i Bela. Mia ale není můj pes, nesmím proto zasahovat do její výchovy. Vyměnila jsem si se slečnou kontakt a pokračovala domů. Příští týden po práci budu mít snad psí návštěvu.

Slečna, říkejme jí třeba Katka, se ozvala hned druhý den. Jestli prý může s Miou přijít na návštěvu, aby viděla, jak bydlím a kde její pejsek bude. Nevadilo mi to, taky bych svého pejska nesvěřila jen tak někomu. Domluvily jsme se na podvečer, kdy jsem byla už z práce doma a mohla nachystat i malé pohoštění.

Katka přišla a hned ve dveřích mi řekla, že nestihla koupit svému psovi granule. A že prý, jestli nějaké nemám po Belince. Samozřejmě, měla jsem. Stále mi doma stál kyblík plný granulí a psích pochoutek. Využívala jsem vše na procházkách, kdy jsem se ráda zastavovala s majiteli pejsků a pamlsky je obdarovávala. Nechtěla jsem se Katky ptát, kde granule nakupuje. Vždyť supermarkety mají otevřeno téměř nepřetržitě! Nachystala jsem plnou misku pejskovi a Katce dala asi kilový pytel granulí a přihodila také pár psích laskomin. Mia se u mě cítila dobře. Ihned se uvelebila v psím pelíšku, z kterého ještě asi úplně nevyprchal pach mé Belinky. Katka se u mě doma zdržela asi hodinu. Při svém odchodu vychvalovala mé obložené chlebíčky tak vehementně, že jsem jí ty, které zbyly na talíři, zabalila domů. Poděkovala a byla pryč.

Miu jsem hlídala hned v pondělí. Moc jsem se na psí dámu těšila. Vzala jsem pejska na procházku, a když přišla její paní, stěžovala si, jak je z toho lítání hladová a žíznivá.

„Proč mám večeřet sama?“ řekla jsem a nabídla jí společnou večeři. Dělala jsem lososa a jídla bylo dost. Katka s radostí přijala.

Od té doby se ke mně Katka zvala takřka denně. Vždy nabídla, že bychom spolu mohly vypít kávu, nebo něco dobrého ochutnat. Znamenalo to ale, že já vše doma nachystám, ona přijde, nají se, napije a s tím, co zůstane, odejde domů. Já sama nikdy u Katky nebyla. Nepozvala mě, a ani jsem o to nestála. Katka byla výrazně mladší než já, bylo znát, že je prostšího rozumu, do práce se nijak nehnala. Jediné, čím mi přišly její návštěvy vhod, byl její pes. To, že mě to vždy něco stojí, byla pravda. Po Katce jsem nikdy nic za hlídání nechtěla. Ona ale nikdy nepřinesla fence ani masovou paštiku a vždy odcházela s napapaným pejskem a taškou dobrot v tašce. Opět jsem pravidelně nakupovala v psím obchodě, jako když jsem měla Belinku. Když mi jednou přišla pozdě večer Katka s pláčem, že se musí vystěhovat ze svého malého bytu, protože několik měsíců nezaplatila nájem, obrátila se na mě s prosbou, zda by, než si něco najde, nemohla bydlet s Miou u mě.

Nevěděla jsem, jak jí říct, že jí psa klidně pohlídám. Cizí ženu, kterou pořádně neznám, jsem ale odmítla přijmout do svého domova. Tehdy se Katka naštvala, vzala psa a práskla za sebou dveřmi mého bytu. Nechápala jsem, co po mně ta žena chtěla. Péče o jejího psa mě něco stála, i když mi dělala radost a téměř denně jsem vyvařovala i jí. Proč se ale mám starat o ženu, které se očividně nechce pracovat? Nikdy na návštěvu nepřinesla ani kafe, vždy ale odcházela s něčím. Darovala jsem jí dokonce i několik kousků svého oblečení, které jsem tak často nenosila, když si Katka posteskla, že ona na nové oblečení nemá.

Už jsem se ten den chystala jít spát, když u mě zazvonila sousedka. „Tento pejsek byl uvázán u vašich dveří,“ sdělila mi. U nohou se jí krčila Mia.

Od té doby jsem o Katce neslyšela. Mia mi zůstala, její paní se o ni už nezajímala. Byla to mladá fenka, a tak si brzy zvykla na nový domov, zvláště když měla daleko lepší podmínky než u bývalé paničky. A já našla ve svém životě zase smysl, potěšení. Od této chvíle se opět těším z práce domů, protože vím, že mě tam bude vítat pejsek vrtěním ocásku. A tak jsem přišla ke svému druhému psímu štěstí ve svém životě.