Mé srdce bije v Londýně

Se svým mužem jsem vychovala dceru. Žili jsme si spokojeně v panelákovém bytě a měli jsme své touhy a sny. Těšili jsme se, že až dcera vystuduje, budeme cestovat a užívat si jeden druhého. Protože dcera studovala vysokou školu, která byla finančně náročná, museli jsme se uskromnit. „Ale až dostuduje, vezmu tě do Dominikánské republiky. Tam jsi vždycky chtěla,“ sliboval mi můj muž.

Zbýval poslední rok vysoké. S manželem jsme překročili čtyřicítku. Nebyli jsme už nejmladší, ale daleko ne ještě staří. A tak jsme si chtěli splnit své celoživotní sny. Objevovat, cestovat, poznávat daleké kraje, užívat si jeden druhého. Dcera měla zkouškové období, když manžel utrpěl silný infarkt, kterému podlehl.

Život se mi na hodně dlouho zhroutil jako domeček z karet.

Dcera Kamila i přes bolestivou ztrátu otce školu dokončila a hledala si práci. A já zůstala tolik sama. Upnula jsem se na dceru, a tak mě ranilo, když mi oznámila, že si našla práci v zahraničí, v Anglii.

„Copak tady nenajdeš uplatnění?“ prosila jsem dceru, aby zůstala doma.

„Možná bych našla, za dlouho. Ale za kolik? Maminko, jsem mladá a zase se vrátím. Vydělám nějaké peníze, získám praxi v zahraničí a přijdu,“ slibovala.

Musela jsem ji nechat jít. Nemohla jsem jí stát ve štěstí.

„Ale slib, že budeš jezdit domů, jak jen to bude možné,“ prosila jsem své dítě.

„To víš, že budu. Anglie není Amerika,“ řekla.

V bytě jsem zůstala sama. Dříve malý byt se mi zdál najednou velký. Za ty roky, co jsem žila manželským životem, se z mého života vytratilo hodně přátel. Neměla jsem na ně čas. Raději jsem se věnovala rodině. A nyní jsem byla sama. Do práce jsem chodila s takovým zapálením, že se z povinnosti stala droga. Záměrně jsem si brala přesčasové služby. Domů jsem se vracela jen na přespání. Paradoxně mě to drželo na nohou. Protože jakmile se za mnou zavřely dveře bytu, vše se na mě hroutilo. Vzpomínala jsem na manžela, který mi chyběl víc a víc. A také na dceru. Kamila se sice pravidelně hlásila. Naše internetové rozhovory byly každodenní. Po nějaké době se dcera ozývala párkrát do týdne, až pak se ozvala tak jednou do měsíce.

„Proč mi nevoláš častěji?“ ptala jsem se dcery.

„Ale mami, mám spoustu práce. Našla jsem si skvělou práci v reklamní agentuře. Využiji tu všechny zkušenosti ze školy.  Naučím se i programy, v kterých jsem nepracovala. A za peníze, které vydělám, tě pozvu do té Dominikánské republiky, jak sliboval táta,“ řekla dcera.

Při vzpomínce na manžela mi píchlo u srdce. Kdyby tu teď se mnou byl, necítila bych se sama a nebránila bych své dceři v jejím štěstí.

Pak přišla další pohroma. Firma, ve které jsem pracovala, ztratila zakázky a šla do konkurzu. Dostala jsem sice odstupné, z kterého jsem mohla nějakou dobu vyžít, ale ztratila jsem náplň svého času. Celé dny jsem proseděla u počítače. Nejdřív jsem hledala novou práci, pak jsem začala hrát online hry. U počítače jsem seděla nejen celý den, ale často i v noci.

V létě přijela dcera na týden na návštěvu. Celý týden mi prozářila svou přítomností. Chodily jsme spolu na plovárnu, prošmejdily jsme obchody v našem městě a do noci jsme si vyprávěly. Kamila přivezla s sebou spoustu fotografií.

„Mami, a toto je David. Víš, neznám ho zase tak dlouho, ale začali jsme spolu chodit. A zatím nám to klape. Pokud nám to bude klapat dál, chci ti ho představit osobně.“

Hleděla jsem na fotografii mladého muže. Mladého na mě, ale zjevně staršího, než má dcera.

„O kolik je starší?“ zeptala jsem se.

„O deset let. Ale rozumíme si. Myslíš, že to je moc?“ odpověděla Kamila.

„To přece není tak důležité. Hlavní je, že si rozumíte. A vypadá, že je rozumný,“ řekla jsem.

„To ano. Učí na univerzitě. Je moc chytrý a rozumný, navíc máme podobné zájmy,“ chválila dcera svůj protějšek. „A proč ty si nenajdeš někoho? Jsou to už čtyři roky, co táta umřel.“

„Já? Jsem už stará,“ řekla jsem.

„Vždyť ti bude teprve čtyřicet pět!“ vykulila dcera oči. „Teď teprve si můžeš užívat. Nemáš malé děti, o které se musíš starat. Můžeš se naplno věnovat svým koníčkům. Chodívala jsi cvičit, jezdila jsi na kole. Kdypak jsi naposledy byla v tělocvičně?“

Měla pravdu. Vždycky jsem tíhla ke sportu. Ráda jsem plavala, cvičila jsem, věnovala jsem se cyklistice. Co ale zemřel můj muž, nebylo s kým jít do lesa, na procházku, nebo na kolo. A sama na bazén jsem také neměla odvahu jít.

Po odjezdu mé dcery jsem přemýšlela nad naším rozhovorem. Začínaly mi být těsné i kdysi volné džíny. Mohl za to počítač, fakt, že jsem neměla práci, i můj neutěšený psychický stav. Stále jsem myslela na manžela a často jsem plakala.

Ten večer jsem opět seděla u počítače. Hrála jsem pořád dokola svou oblíbenou hru, když mě napadlo podívat se na nějakou internetovou seznamku.

„Nebudu se tak seznamovat, jen se tam kouknu,“ nabádala jsem samu sebe.

Hleděla jsem na monitor počítače, odkud ze mě hleděli muži a ženy na fotkách. Dál jsem se ale nedostala. Jakmile jsem se chtěla podívat na bližší informace, musela jsem se na seznamku zaregistrovat. Co za to dám? Je to anonymní. A tak jsem zadala uživatelské jméno, které mě v tu chvíli napadlo, a zvolila si i heslo. Seznamka žádala víc. Bylo nutné vložit svou fotografii. A tak jsem počítač vypnula a šla spát.

Druhý den jsem ale opět sedla k počítači. Byla jsem zvědavá, co se na takové seznamce děje. Vložila jsem nakonec jednu z fotek z poslední dovolené s manželem. Byla jsem na ní zachycena z větší dálky a určitě by mě na ní nikdo nepoznal. A mohla jsem se dívat.

Prošla jsem pár profilů. A obdržela první vzkazy. Psali mi mladší muži, a pak muži příliš staří. A většinou byl každý vzkaz o sexu. Byli tu muži, kteří se netajili tím, že mají doma manželky a hledají nezávazný vztah bez narušení soukromí. Tak to alespoň nazývali. Byla jsem zhnusená. A pak mi napsal Peter. V profilu měl, že hledá kamarádku na výlety, na hrady, zámky, na bazén a pro společné sportování. Byl o jedenáct let starší, než já, ale vypadal zachovale. A tak jsem si dodala odvahy a odepsala mu.

„Nevadí ti, že jsem Slovák?“ zeptal se. To mi trochu vadilo. O Slovácích nekoluje zrovna dobrá pověst. Ale copak člověk může za to, kde se narodil? Nyní žil Peter u nás, v sousedním městě, kde podnikal. Byl vdovec jako já. A dokonce ovdověl ve stejném období, jako já přišla o manžela.

První setkání proběhlo v malé kavárně na kraji našeho města. Byl pozorný, a přišel s kyticí. A navíc se mi hodně líbil. Jeho vypracované tělo nezapřelo ani nyní, že se sportu hodně věnoval. Povídali jsme si o cestování i o sportu. V žádném případě se neuchýlil k rozhovoru o intimnostech.

Když jsem se vrátila domů, dlouho jsem na Petera myslela. Třeba to je skutečně dobrý člověk, nešťastný jako já? A třeba se už nikdy neozve.

Ozval se hned druhý den.

„Kdy tě můžu zase vidět?“ zeptal se. Chtěla jsem dělat okolky a vymlouvat se na nedostatek času. Ale místo toho jsem se s Peterem domluvila na další návštěvě. Tak jsme se vídali zhruba týden, a potom začalo pršet. Tehdy jsem Petera poprvé pozvala na návštěvu k sobě. Peter byl Slovák, na Slovensku měl dům a tři dospělé děti a v Česku žil v podnájmu u kolegy z práce. Nechtěla jsem tam chodit, přestože mě Peter zval. A tak jsme byli u mě doma. A tehdy jsme se poprvé milovali.

Od tohoto dne se můj život změnil. Trpělivě jsem čekala, až bude mít na mě Peter opět čas. Jako podnikatel neměl času moc, vídali jsme se ale zhruba třikrát do týdne, a pokaždé jsme měli co dělat. Opět jsem chodila na bazén, měla s kým jezdit na kole, navštěvovali jsme hrady a zámky v okolí. Pozval mě na víkend na hory. Začala jsem mu důvěřovat.

„Mám tě ráda,“ řekla jsem jednoho dne.

Pohladil mě, ale nic neřekl. Peter byl obecně dost zdrženlivý. Byl skvělý milenec, dokázal organizovat náš volný čas a nikdy jsme se nenudili. Ale nikdy mi vyloženě nevyznával lásku. Byli jsme spolu ale už rok. Patřilo to k jeho osobnosti.

V intimním životě jsme si dávali pozor a já odmítala antikoncepci.

„Špatně ji snáším,“ vysvětlila jsem Peterovi. Byla to pravda. Kdysi jsem tuto metodu využila a skutečně jsem nebyla spokojená. Ale také jsem se styděla jako vdova o antikoncepci svého lékaře žádat. A Peterovi jsem věřila. Byl zkušený, jeho manželství trvalo přes dvacet let. A oba jsme si uvědomovali, že mít děti před mou padesátkou je holý nesmysl.

Má dcera se mezitím provdala za Davida a narodila se mi vnučka. Zůstali žít v Londýně.

„Víš, tady máme větší pracovní možnosti a Nelinka tu bude mít lepší vzdělání,“ zdůvodnila Kamila své rozhodnutí. A tak i svatba proběhla v zahraničí. Užívala jsem si vnučky maximálně dvakrát do roka, protože jsem nemohla do Anglie jezdit tak často. Měla jsem už novou práci a Petera.

Začínala jsem být opět šťastná. Ale zároveň mi začalo vadit, že jsem nikdy neviděla, kde Peter bydlí. Nikdy jsme se předem nedomlouvali na schůzce. Vždy zavolal, a já mu byla k dispozici. Byl u mě jako doma a já viděla jeho dům na Slovensku pouze na fotkách.

„Proč mi nikdy neukážeš, kde bydlíš?“ ptala jsem se.

„Ale já tě ke kamarádovi kdysi zval,“ odpovídal.

„Ale já myslím, proč mě nikdy nevezmeš na Slovensko?“ ptala jsem se. Peter tam jezdil dvakrát do měsíce za dětmi, ale vždy mě nechal doma.

„Víš přece, že tam už nebydlím. Co bys z toho měla?“ odpovídal vyhýbavě.

„A proč mi nikdy nepopřeješ dobré ráno?“ ptala jsem se dál.

„Když zůstanu u tebe přes noc, tak nemusím. To se ráno stejně milujeme,“ řekl.

„Ale já chci, abys mi někdy popřál po probuzení pěkný den. A když jedeš domů večer, tak třeba přes telefon.“

Druhý den přišla skutečně stručná zpráva: „DOBRÝ DEN. PETER.“ Nebyla jsem s ní moc spokojená, ale snaha se cení. Můj muž býval mnohem pozornější. Častoval mě krásnými slůvky, objímal mě, líbal a přál mi krásné ráno, večer, noc. Chápala jsem ale, že každý muž je jiný. Byla jsem už starší, nebyla jsem už tolik štíhlá, jako kdysi. Nebyla jsem tolik přitažlivá a s věkem je člověk uvážlivější.

Přesto jsem stále víc vyčítala Peterovi, že není pozorný. Vždy přijel, přivezl víno, nebo mě pozval na večeři, já ale cítila, že by mi mohl víc projevovat svůj zájem. Začínala jsem být do něj zamilovaná.

Když jsem mu jednou opět začala vyčítat, že by ke mně mohl být pozornější, ztvrdly mu rysy v tváři a řekl, že raději pojede domů.

„Proč? Je pro tebe těžké říct mi, že mě máš rád? Nebo mě rád nemáš?“ ptala jsem se.

„Ne. Není to můj zvyk. Dávám ti lásku najevo jinak,“ řekl, a bouchl za sebou dveřmi.

„On se vrátí. Určitě brzy zavolá,“ ujišťovala jsem se.

Ale den šel za dnem, týden za týdnem, a Peter se neozýval. A tak jsem mu poslala zprávu:

„Dobré ráno miláčku.“ Zpráva neměla žádnou odpověď.

A přišel další šok. V domnění, že přišla menopauza, jsem šla na kontrolní vyšetření ke svému ženskému lékaři. Ten mi oznámil, že jsem těhotná.

To, že ve svém věku si dítě nenechám, bylo samozřejmé. Měla jsem ale potřebu to říct Peterovi. A tak jsem mu zavolala. Telefon nebral, a ani mi nezavolal zpět. Tak jsem to zkusila druhý den znovu. Opět se neozval. Volala jsem mu tři dny v kuse, a při dalším pokusu mi bylo oznámeno, že „telefonní číslo neexistuje“.

Interrupci jsem si zaplatila sama. V nemocnici jsem byla také sama. Styděla jsem se tak, že jsem se nikomu nesvěřila. Nevěděli to ani mí rodiče, ani dcera. V práci jsem si vzala dovolenou, místo toho, abych využila nemocenskou.  Připadala jsem si špinavá, zlomená a bolavá.

Po krátké rekonvalescenci jsem se vrátila do práce. Opět jsem se soustředila především na své pracovní povinnosti. Jednou za čas mě potěšila dcera, nebo vnučka, když zavolaly. Občas si zpestřím život tím, že za nimi jedu do Londýna. Mám skvělé dvě ženské a ony mají skvělého otce a muže, Davida. Co na tom, že mně má snaha milovat nevyšla?

Nedávno, když jsem se cítila opět hodně sama, jsem si pustila počítač, a ve slabé chvilce nahlédla na seznamku. Našla jsem u svého profilu spoustu vzkazů za dobu, kdy jsem tam nebyla. Začetla jsem se do sladkých slůvek i do pouhých proseb po tom jediném. A když jsem zase zaváhala, jestli nemám znovu zkusit štěstí, byl mi jeden profil povědomý.

Z fotografie se na mě díval Peter! Trochu starší, ale stále charismatický Peter, který mi tak ublížil…