Nemám moc přátel a známých a myslím, že až skončí toto zlé období, budu jich mít ještě méně. Naopak k nim přibyli během pár dní noví, kterých si vážím. Ono totiž nezáleží na počtu.

V této zlé době, kdy se každý z nás bojí o své zdraví a život a především o životy svých blízkých, jsem se rozhodla něčím pomoci. Jsem na nemocenské, do práce nemůžu a moc toho neumím. Ale jsem relativně zdravá, mimo současného akutního problému, s kterým marodím. A také, ač už nepatřím vyloženě mezi mladé, nejsem ještě seniorkou. A tak jsem nabídla svou pomoc s venčením pejsků a nákupem. Nesledovala jsem tím nic jiného, než pouhou pomoc těm, kteří jsou oproti mně v nevýhodě.

Jenže brzy po tom, co jsem začala pomáhat, mi kolega z práce přišel říct, že v práci mě všichni pomlouvají.

„Proč?“ nechápala jsem.

„Protože nechodíš do práce, ale chodíš nakupovat starým lidem,“ řekl lakonicky.

„Já ale mám povoleny vycházky, mám dovoleno jít do obchodu i venčit psa,“ oponovala jsem. Zbytečně.

Ti, kteří sice musí do práce, ale po návratu myslí jen na sebe, a byť řada z mých kolegyň nemá děti nebo je má, stejně jako já, dávno dospělé, nepomůže nikomu, ti mě kritizují? Chápala bych to v situaci, kdy celá naše společnost nebyla v nebezpečí. Nyní je ale jiná situace. Bolí mě zub, ale k zubaři nemůžu. Bolí mě záda, ale injekci nedostanu. Ale do obchodu smím a se psem, vyvenčit ho musím.

Ano, tato situace ukázala charakter každého z nás. Někdo nedodržuje nařízení, která nám dala vláda, a stále ještě nechodí s krytými ústy a nosem mezi lidmi. Jemu na druhých nezáleží. A pak tu jsou ti, kteří mají do krve rozpíchané prsty, aby ušili roušky pro druhé. Někteří na nich vydělávají, dávají přemrštěné ceny, druzí je dávají zdarma potřebným, nebo jen za symbolickou cenu. Tato nemoc ukázala mnohé o tom, jací jsme. A ještě asi ukáže.

Jsou kavárny a restaurace, bary a cukrárny, které nabízejí zdarma občerstvení těm, kteří stojí v první linii v boji s nemocí. Jsou taky takoví, kteří toto nabízejí ostatním formou dovozu za symbolické ceny. A pak tu zase jsou ti, kteří nevědí, jak cenu navýšit.

Asi si kolega myslel, že se zaleknu pomluv a přestanu pomáhat. Nepřestanu. A že ztratím práci, kde nikdo nechápe, že si lidi aspoň v nouzi mají pomáhat? Mrzí mě to, ale mezi lidmi, kteří jsou sobečtí a nechápou, vůbec nic nechápou, bych už ani pracovat nechtěla.

Až se to vše přežene přes nás a my budeme za tím, snad najdu lepší práci, kde budou lidé se srdcem.

Protože po zdraví je práce, láska a rodina to nejdůležitější, co máme.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10