Pak firma dala všem přihlášeným vědomostní test o českých filmech, na základě kterého byli vybráni tři soutěžící. Sláva... byla jsem mezi nimi a tak již nic nebránilo v cestě k novým zážitkům.

Den před oním slavným dnem byla moje dcera přes noc u přítele, který pracuje u nás ve firmě. Dcera ještě studuje a chodí k nám na brigádu. Její přítel mě oslovuje tak hezky - „maminko“.

Byly jsme s dcerou dohodnuté, že já ještě ráno vyřídím povinnosti v práci a pak se před mým odjezdem sejdeme doma.

Již jsem se blížila k domovu, když zazvonil telefon. Volala dcera, kde jsem a že se stalo něco strašného, ale do telefonu se jí to nechce říkat. Domů jsem skoro běžela a hlavou se mi honilo vše možné. Dcera mi mezi slzami řekla, že v noci viděla umřít přítelovu maminku a že jí nedokázali již nijak pomoci. Bylo jí pouhých čtyřicet let a podle lékařů šlo o tak masivní infarkt, že nebyla žádná šance na záchranu. Připadala jsem si jak v nějakém špatném snu a s touto tragickou zprávou v hlavě jsem odjížděla do televize.

Natáčení bylo moc pěkné, ukázky nebyly těžké, ale díky trémě a myšlenkám v mé hlavě jsem nedokázala dostatečně rychle reagovat a nakonec jsem byla poslední. Tak jsem se těšila a nakonec jsem si to ani nedokázala pořádně užít.

Po mém návratu jsme probírali vše, co se v ten den stalo a nebylo to příjemné povídání. Místo radosti převládal jen smutek, bolest a bezmoc.

Je to již více jak dva měsíce, ale ve svých myšlenkách se k tomu dni vracím. Přítel dcery u nás nyní bývá ještě častěji než dřív. Doma je mu více smutno než u nás, protože k té smutné události tam došlo. Již mi opět říká mami a jak tak mám nyní o jedno dítě více a já se všemožně snažím mu tu jeho maminku nahradit.

GabiC - čtenářka
ChytráŽena.cz