Mentolková příhoda

Ta paní přišla jako běžná zákaznice. Zaujal ji nápis na výloze, akce na koláče. Koupila dva a postávala u pokladny. Evidentně se jí domů nechtělo. Mám ve zvyku plně se zákazníkům věnovat. A tak jsem si povzdechla, že zase prší. Paní přikývla a rozmluva se hnula kupředu. Začala mi vyprávět, jak předchozí den zmokla a jak druhý den musí opět k lékaři.

„Tak se nezapomeňte pořádně přiobléct, je i chladněji,“ usmála jsem se chápavě.

Pak jsme si vyprávěly o jejím i o mém životě. Ani nevím, jak jsme od rohlíků, vánoček a koláčů přešly na mého pejska, kterého mám už devět let.

„Jé, já jsem taky měla psa, dobrmana. Mám po něm několik medailí. Ale už nežije,“ ožila paní.

„A neuvažovala jste o novém?“ ptala jsem se zúčastněně. Vždyť i můj Ben je můj už druhý pejsek.

„Ne, jsem už stará. A co zemřel manžel, tak jsem na vše sama. Ale mám pejsky ráda,“ usmívala se smutně paní. Tak jsem jí ukázala Benovu fotografii.

Druhý den se stavila znovu. „Víte, já nejdu pro pečivo, ale jela jsem od lékaře kolem, musela jsem vystoupit z autobusu. Moc dobře se mi s vámi povídá,“ zářila paní. „Nate, tady máte mentolky, mám je z Itálie od dcery,“ podávala mi několik bonbónů.

„Ty si vemte, přece vám je nesním?“ řekla jsem.

„Ne, ochladilo se, musíte být zdravá. Co bychom si bez tak hodné prodavačky počali. A hned si jeden vemte,“ strkala mi bonbón do ruky. Cítila jsem povinnost jí udělat radost. Rozbalila jsem poslušně bonbón a vychvalovala ho, jako bych nikdy nic lepšího nejedla. Paní se šťastně usmívala. V pekařství strávila snad hodinu a odcházela jistě s dobrým pocitem a úsměvem na rtech.

Od této chvíle chodí paní pravidelně, co dva dny. A vždy mi nosí nové a nové mentolové bonbóny.

Když mě navštívil jednou taťka s Beníkem, který poslušně stál v chodbě, věděl, že do pekařství nesmí, přišla taky. Podívala se na mého taťku a začala vískat, jak má krásného pejska.

„Dobrý den, to je ten můj Beníček,“ řekla jsem. Paní podrbala Bena za uchem.

„Tak to je Beník, je opravdu moc krásný. Vidím, jak vás má rád. Jste moc hodný člověk.“ Paní mě pohladila po ruce a mně bylo krásně.

„Jé, a přinesla jsem vám zase mentolky!“ hrábla do kabelky a na stůl položila několik bonbonů. Děkovala jsem, jako vždy, a neodmítala. Já bych tu starou paní urazila, odmítnout její dar. Pak se podívala na mého taťku, vzala jeden bonbón, podala mu ho a řekla: „A vy si vemte taky, ať jste zdravý!“ Kupodivu ani můj taťka neprotestoval. Rozbalil bonbón, strčil do pusy, přestože vím, že by si ho jinak nevzal.

„To mám hodné zákazníky, že?“ řekla jsem taťkovi. Ten jen přikývl. Věděl, že jsem v práci ve svém živlu. A tak to má být…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10