Když jsme si před dvěma roky domů přivedli štěňátko německého ovčáka Ronečka, netušili jsme že budeme na veterině víc jak doma. Po 2 týdnech co jsme ho měli doma, nám začal zvracet a bylo mu strašně špatně. Netušili jsme, co mu je, tak s ním hned jeli k veterináři. Ten nám oznámil, že je celý zanešený škrkavkami, a že jich má v sobě už tolik, že to nemusí ani přežít.
Když jsme si ho brali, od původního majitele, tvrdil nám, že je odčervený a další odčervovací tabletky má dostat až za měsíc. My mu bohužel věřili. S Ronečkem jsme jezdili týden, každý den na veterinu na injekce, aby škrkavky dostal z těla ven. Po týdnu se z toho dostal, ale po práškách a injekcích měl oslabenou imunitu, tak chytl hned kdejakou nemoc.
První rok jeho života, jsme s ním nejméně dvakrát do měsíce byli u veterináře, vždy s něčím novým. Když už byl dva měsíce naprosto zdravý, jeli jsme si ke stejnému chovateli pro druhé štěně. Měli jsme zamluveného černého pejska s hnědýma packama. Jenže pán nám oznámil, že už ho prodal někomu jinému a zbylo mu jen jedno, celý černý a navíc fenka.
Na to jsme mu řekli, že celé černé nechceme a fenku už vůbec né. Ale nedalo mi to, a poprosila jsem pána, jestli by mi ho nemohl alespoň ukázat. Když jsem ji uviděla, hned si získala mé srdce a věděla jsem, že si ji vezmu, a bylo mi naprosto jedno jestli je černá nebo hnědá. Zaplatili jsme ji a opět nám tvrdil, že je odčervená a naočkovaná.
Ale po první špatné zkušenosti s tímto chovatelem, jsme s ní jeli rovnou k veterináři. Ten hned zjistil, že má také škrkavky, ale přišlo se na to včas, tak jí stačila pouze jedna tabletka a škrkavky zahubila.
Po třech měsících nám ale zničehonic začla kulhat a naříkat bolestí. Mysleli jsme, že má něco zapíchlého v pacce, nebo špatně došlápla. Když už kulhala 3. den a pořád se to zhoršovalo, opět jsme jeli k veterináři. Ten jí dal hodně drahé léky, které ale do dvou hodin zabraly a Jessynka přestala jak kulhat, tak i naříkat bolestí.
Za dva dny jsme měli přijít na kontrolu, tak jsme se ptali, co jí vlastně je. On udělal kompletní vyšetření a oznámil nám, že má zánět kostí nebo displazii. Správnou diagnózu by nám řekli jen na rentgenu, a ten se provádí až ve dvou letech psa. Také nám oznámil, že se to může kdykoliv zopakovat. Bohužel asi za měsíc, Jessy začla opět kulhat, náš veterinář byl zrovna na dovolené, tak jsme jeli k jinému. Ten rovněž udělal kompletní vyšetření, a také nám řekl že je to zánět kostí, naštěstí displazii vyloučil. Dal nám veškeré informace o této nemoci, která prý postihuje většinu štěňat velkých plemen, a ujistil nás, že do dvou let věku jí to uplně přejde, ale bude se jí to vracet každý měsíc. Opět léky zabraly do dvou hodin. Další měsíc, když se jí to opět vrátilo, byl zrovna státní svátek a všichni veterináři měli zavřeno.
Jeli jsme s ní na pohotovost, dostali léky a také další veterinář potvrdil stejnou nemoc. Teď už víme, že se jí to opravdu bude vracet, tak máme vždy doma zásobu léku, a už ani nejezdíme za doktory a hned jí dáme prášky doma. Když jsme začli zjišťovat z čeho tato nemoc vlastně je, zjistili jsme, že za to opět může původní majitel. Je to z jednostranné stravy Jessynčiných rodičů. Pak jsme se i dozvěděli, že chová psi, jen na prodej, pro peníze a vůbec se o ně nestará.
Takoví lidé by vůbec neměli vlastnit jediného psa. Plno známých nám radilo, že mu tak nemocné psy máme vrátit a žádat peníze zpět. Jenže pro nás to nejsou jen psi, ale členové rodiny, a nedali bychom je za nic na světě!!! I když jen léky pro Jessy, nás stojí nejméně 600 měsíčně. Jsou to naši mazlíčci, pro které jsme ochotni udělat první poslední.
Autor: Jessynka