Nevěděl, kam jede, ani to, co tam bude dělat. Doma nechal ženu, dceru i kreditní karty a s pěti set padesáti pěti korunami v kapse se vypravil na nádraží. Až tam se dozvěděl, že jede do Plzně, kde se zapojí do činnosti dobročinných organizací. Kromě něj se do unikátního projektu zapojilo dalších šest českých milionářů. Janeček s účastí váhal. „Nejprve jsem si říkal, že týden je moc dlouhá doba, že to nemůžu dát, ale pak to ve mně začalo hlodat.

Uvědomil jsem si, že tím můžu něco sdělit, bral jsem to jako osobní zodpovědnost, i když jsem tušil, že budu muset dělat bůhvíco, a možná ne všechno mě bude bavit. Byla to výzva,“ přiznává dnes. Za vděk musel vzít nevzhlednou ubytovnou a celý týden si musel vystačit s částkou odpovídající životnímu minimu. „Já jsem si tu stanovenou částku navýšil o pět korun na 555 korun, to si myslím, že mě zachránilo,“ směje se při vzpomínce na svůj nejskromnější týden Janeček.

„Vrátil jsem se do svých studentských let, kdy jsem si musel hlídat finance a k večeři si vařil rýži s kakaem. Rozhodně to byl můj asi nejlevnější týden, co si pamatuju,“ přiznává miliardář, který v kontrastu se životem dobrovolníka ukáže i svůj skutečný život, skutečné bydlení i luxusní vozový park.

Tvář Karla Janečka je dobře známá, a proto musel projít proměnou. Jeho skutečnou identitu totiž neměl nikdo znát, a tak si Janečka vzala do parády zkušená maskérka. „Když jsem se na sebe podíval poprvé do zrcadla, přišlo mi vtipné, že jsem sám sebe nepoznal. Nepoznala mě ani moje dcerka Isabelka, které byl v té době rok a kousek. Byla zmatená, když jsem na ni začal mluvit. Bylo zajímavé mít jinou identitu, občas jsem se prokecl, ale naštěstí to lidé nezaregistrovali,“ vzpomíná na natáčení Janeček.

Na tento týden Janeček jen tak nezapomene. „Nejvíc vzrušující bylo ghetto, kam nechtěl jít ani náš průvodce, sociální pracovník. Vešel jsem tam, stál tam šíleně svalnatý týpek bez trička a bylo jasné, že má v sobě bůhvíco, a přesto se s ním dalo jednat. Byl tam strašný smrad a špína. To je na tom asi to nejhorší. A největší nepohodlí jsem pocítil, když jsem třídil spodní prádlo pro bezdomovce. To bylo i na mě hodně,“ přiznal Janeček. Týden práce v neziskových organizacích ale zacloumal i s jeho emocemi. „Nejtěžší pro mě bylo setkání s těžce postiženými dětmi a jejich rodiči. Cítím velký respekt vůči jejich rodičům,“ dodal.

Jsem bohatší

Na konci týdne Janeček těm, kterým pomáhal, odhalí svou pravou tvář a věnuje nemalé peníze. Přesto se prý z Plzně vrátil bohatší. „Chtěl bych říct, že Milionář mezi námi je úžasný projekt, skvělý nápad a dobrá věc. Obohatil mě. Má potenciál pomoct a ukázat divákům, co může být důležité, otevřít oči a proniknout do jiných komunit a jiných životů. Ať už jsou to handicapované děti nebo lidé bez domova,“ uzavírá Karel Janeček.

POMOCT MŮŽE KAŽDÝ

Pomoct hrdinům projektu mohou všichni. Prostřednictvím platformy www.znesnáze21.cz, může každý z diváků pomoci jednotlivým neziskovým organizacím napřímo. Každá nezisková organizace, která se zúčastnila pořadu Milionář mezi námi, má na dárcovské platformě založenou sbírku. Dárci tak mohou přispět pomocí veřejné sbírky na konkrétní příběhy, které jsou jim nejbližší.

Milionář mezi námi – rozhovor s Karlem Janečkem:

Jaké to bylo žít týden s 550 korunami?

Já jsem si tu stanovenou částku navýšil na 555 korun, to si myslím, že mě zachránilo (smích). Vrátil jsem se do svých studentských let, kdy jsem si musel hlídat finance a k večeři si vařil rýži s kakaem. Ceny tehdy byly jinde, ale mám představu o tom, jak se vyvíjí cenová hladina. I když nechodím nakupovat, mám řádové povědomí o tom, kolik co stojí. Rozhodně to byl můj asi nejlevnější týden, co si pamatuju.

Myslíte, že byste s touhle částkou dokázal žít i ve svém běžném životě?

S 555 korunami na týden bych vyžil týden, protože občas držím půst. Prostě bych nejedl. Ale dlouhodobě bych s tím nevyžil. Musel bych jíst jenom čínské polévky a špagety, a to by bylo na zdraví špatné. Byl by to život, který bych nezvládl.

Co vás motivovalo k účasti v projektu Milionář mezi námi?

Je to zajímavý projekt s dobrou myšlenkou. Nejprve jsem si říkal, že týden je moc dlouhá doba, že to nemůžu dát. Ale pak to ve mně začalo hlodat. Uvědomil jsem si, že tím můžu něco sdělit, bral jsem to jako osobní zodpovědnost. Jediné proti byl čas. Všechno ostatní jsem bral jako výzvu. Tušil jsem, že budu muset dělat bůhvíco, a možná ne všechno mě bude bavit.

Nejenom cizí lidé…

To je pravda, mojí dceři Isabelce byl tehdy rok a kousek. Byla zmatená, když jsem na ni začal mluvit. Vůbec mě nepoznala.

S jakými očekáváními a s jakými informacemi jste to ráno rodinu opouštěl?

Těšil jsem se na to. Až když jsem přijel na nádraží, dozvěděl jsem se, že jedu do Plzně. Co se bude dít, jsem z větší části netušil. Většina budoucích momentů byla překvapující.

Už jen místo, kde jste bydlel, bylo od vašeho domu poněkud odlišné, že?

Moc jsem to neřešil. Jako dítě jsem žil v paneláku, později i na koleji. Je pravda, že ten panelák, ve kterém jsem ten týden přespával, byl vcelku hnusný, ale tekla tam teplá voda, byla tam čistá postel a naštěstí ten týden nebylo tak katastrofické vedro jako týden předtím. Ale já jsem zvyklý jít i do extrémního nepohodlí. Nevyhýbám se tomu.

Co jste během toho týdne prožil?

Bylo toho mnoho. Nejvíc vzrušující bylo, když jsme šli do ghetta, kam nechtěl jít ani ten sociální pracovník. Vešel jsem tam, stál tam šíleně svalnatý týpek bez trička a bylo jasné, že má v sobě bůhvíco, ale přesto se s ním dalo jednat. Byl tam strašný smrad a špína. To je na tom asi to nejhorší. Ale pak jsou bezdomovci, kteří dbají na to, aby byli čistí. Uvědomil jsem si, že je mnoho kategorií bezdomovectví. Největší nepohodlí jsem pocítil, když jsem třídil spodní prádlo pro bezdomovce. To bylo i na mě hodně. A za srdce mě nejvíce chytla paní Pavla z organizace David a Goliáš, který podporuje postižené děti. Byla neskutečně obětavá. Tam by moc pomohlo, kdyby existovali sociální pracovníci, kteří se o ty děti mohou starat ve dne i v noci, aby rodiče mohli třeba na dovolenou. Takhle nemohou nikam odjet, protože to dítě potřebuje odborný dohled.

Co pro vás bylo na projektu nejtěžší?

Myslím, že to bylo setkání s postiženými dětmi. Když je dítě extrémně postižené, je to neskutečně těžké. Po počátečních rozpacích jsem se ale dokázal uvolnit a být s nimi úplně na pohodu. Asi to pro mě bylo silnější i proto, že už jsem sám otec. Cítím obrovský respekt vůči jejich rodičům.

Jak těžké bylo opustit rodinu a firmu? Jak to bez vás zvládly?

Moje snoubenka byla nadšená, že do tohoto projektu jdu. Ani firma za ten týden nezkrachovala. A já jsem to zvládl, i když jsem musel být celé dny offline.

Věnoval jste potřebným mnoho peněz, co dal pořad vám?

Obohatil mě. Chtěl bych říct, že je to úžasný projet, skvělý nápad a dobrá věc. Má potenciál pomoct a ukázat divákům, jak pomáhat, otevřít oči a proniknout do jiných komunit a jiných chutí. Ať už jsou to handicapované děti nebo lidé bez domova. Snad tento projekt pomůže společnosti na cestě k Human21. Teď se děje globální společenská změna a my se musíme rozhodnout, jestli se jako lidstvo zničíme, půjdeme do diktatur a ztrát svobody, což je teď na vážkách. Nebo jestli to překonáme a nenecháme si svobodu vzít a využijeme technologií a nastoupíme jinou kapitolu evoluce. Jestli se dokážeme propojit a spolupracovat namísto nenávisti a válek. Myslím, že správná cesta je o respektu, spolupráci a přátelství. Věřím tomu, že to můžeme udělat globálně. Tenhle projekt tomu může pomoct.

Šel byste tedy do tohoto projektu znovu?

Pokud bych v tom viděl podruhé smysl, tak určitě ano. Rozhodně bych to ale doporučil dalším. Najdete v tom poznání sama sebe. I když se znám hodně dobře, posunulo mě to. Nahlídl jsem na život z perspektivy jiných lidí a získal obdiv k některým z nich.

Unikátní projekt „Milionář mezi námi“ s Karlem  Janečkem odvysílá televize Prima už v pondělí 7. 12. 2020 ve 21.35.

Zdroj, foto: Prima
Vendula Flassig Vrablová