Milionový nález

Den jako každý jiný byl,

chtěla jsem, aby se mi vydařil.

Spěchám ke svému rychlíku

po namrzlém chodníku

tak, jako každým dnem

za svým pracovním výkonem.

 

V práci máme napilno

i v tento den, kdy je nevlídno.

Nemocných u nás je celá řada

v čase termínů to je zrada

denně dělat přesčasovou práci

je ale trend, co se stále vrací.

Ve smutném covidovém čase

je stále hodně práce.

Musíme pracovat i za ty, co nejsou tady,

aby klienti a zákazníci nic nepoznali.

Nikdo za to nemůže,

že má právě zdravotní obtíže.

A tak navzdory virům, co jsou kolem nás,

i když nás tlačí čas

všechnu práci zvládneme,

přestože to jsou galeje.

Za nemocné kamarády

musíme si vědět rady.

Od rána až do večera

každý spoustu práce dělá.

S myšlenkou na lístek výplatní

naše výkony jsou rekordní.

Jediné, co nás od smrti z vyčerpání dělí

je vzpomínka na sobotu a na neděli.

Proč víkendy tak krátké jsou

a vždy rychle utečou?

 

K večeru se den už chýlí,

konec máme v tuto chvíli.

Konec, padla pro den dnešní,

někdo autem, busem, vlakem, jiný pěšky

domů se zas rozejdeme,

každý z nás se na svět směje.

Za rodinou spěcháme.

Přece si ji vzít nedáme?

Zase spěchám jako zrána

prací notně vyčerpána

za rodinou svojí milou,

děti už jsou pod peřinou.

Ale přítel, tím jsem si jistá

čeká na mě a celou mě láskou stiská.

Povím já mu ve zkratce,

nejsme přece v pohádce,

že den za moc nestál,

člověk ho však přestál.

Zuby skousnout, vydržíme

o životě něco víme.

Do práce se chodit musí,

kdo je bez ní, něco zkusí.

 

Tahle doba covidová

určitě nás nezlomí

v myšlenkách jsem u přítele

ve společné posteli.

 

Najednou tu na chodníku

leží něčí řidičák

a z něj na mě civí

mně úplně cizí chlap.

Přece ho tu nenechám?

Komu ho mám odevzdat?

Teď, když domů spěchám,

přes závěje chvátám,

prací notně unavená,

nálezem jsem pozdržená.

 

Ač nerada, vydala jsem se na policii místní

pomáhat a chránit mají, to ví všichni.

Já se ale s neochotou setkala tam,

ať si prý sama pána vyhledám.

Jak hledat ale muže bez adresy?

Pane Plačku, kde jsi?

Doklad ležel před večerkou v závěji

a mě napadlo jen v naději:

Mnohé paní prodavačky paměť mají

na lidi, co denně vídávají.

V naději jsem do večerky vstoupila,

přitom jsem i levně nakoupila.

Prodavačce mávám před nosem kartičkou,

vmžiku mě udělala šťastnou celičkou:

Promluvila na mě vlídná paní prodavačka:

„Vy máte řidičák pana Plačka?“

Znala dobře řidičáku majitele

a poradila mi skvěle

kde se hledat má

kdo řidičák postrádá.

Následovala ještě jedna procházka,

Nebyla to ale velká zacházka.

 

„Vy jste moje štěstí, paní,

vy jste přímo k zulíbání.

Co já se ho nahledal,

vzpomínal jsem, kam jsem si ho dal.“

 

Pan Plaček byl šťastný převelice

a odměnil mě lahví slivovice.

Každý rok prý z vlastní zahrady

vypálí, co se jim urodí.

A tak den, ač smutný úvod měl

veselý byl na závěr.

Přítel zpoždění mé omluvil

a z tekutých šestek převelice šťastný byl.

Pan Plaček tak vyloudil nám úsměv na tváři,

i neveselý začátek šťastný konec prozáří.

Proto den, ač se ráno netvářil

šťastným koncem večer prozářil.

Někdy tak nález jedné malé kartičky

prozáří nám den celičký.