Babička pro mne byla vším. Za celý život si toho dost zkusila, nehledě na to si prožila ještě tu část doby, na kterou se nerado vzpomíná. I přesto všechno zažila mnoho dobrého, krásného, včetně svých šesti dětí. Ještě, když bydlela ve svém domečku, tak jsem u ní trávila většinu času.

Ráda jsem u ní bývala, nejen že mě měla také moc ráda, ale mnohé mě naučila. Nejvíce ohledně rostlinek a jejich využití. Některé sama pěstovala, pak je sušila a poté odnášela do sběru. Taky mi říkala, že každá rostlinka má svůj příběh a umí i naslouchat, když se o ni člověk hezky stará.

Když jsme se o něco později přestěhovali do jiného města, tak mi babička moc chyběla. Byla jsem smutná a uzavřená do sebe. Pak mamka přišla s tím, že by mohla babička bydlet s námi. Babička už měla mezitím nějaké zdravotní problémy, tak to ráda přijala. Mít babičku u sebe, pro mě bylo něco jako ten nejkrásnější dárek, co jsem kdy dostala.

Po škole jsem s ní ráda chodila na procházky, dál jsme se věnovaly sbírání kytiček a jejich dalšímu využití. Dost často jsme chodily do lesa na borůvky, jahody, ale i houby. Když bylo venku ošklivo, učila mě plést, háčkovat i vyšívat. Také jsme spolu vytvářely různé maňásky a postavičky, které jsme pak dávaly dětem do školky. Nikdy jsem se s babičkou nenudila a jejích rad a zkušeností jsem si dost cenila.

Pak jsem nastoupila na střední a přes větší vzdálenost jsem byla přes týden na internátě. Vždy jsem v neděli nerada odjížděla, ale za to se pak v týdnu strašně těšila na pátek. I přesto jsme vždy využily víkendu a dál se věnovaly našim koníčkům. Po čase se babičce přitížilo a už nemohla tak často ven. Když jsem se na víkend vrátila domů, často jsem jí vyprávěla, co je nového, co se mi přihodilo a naopak zase ona mně.

Jednou, aby jí nebylo smutno, jsem jí přinesla malé koťátko, které mi dala kamarádka. To koťátko si babičku velmi oblíbilo, tak jako babička je. Ještě nějaký čas jsme si s babičkou povídaly, a prožily mnoho krásného. Pak, ale jednoho dne, když jsem byla ve škole, mi mamka zavolala, že je babička v nemocnici. Z rodinných důvodů jsem se nechala uvolnit na zbytek dní a jela domů. Bohužel jsem to nestihla. Babička přede mnou vážný zdravotní stav tajila. Nechtěla mě trápit, zatímco ona sama se trápila. Věděla jsem, že byla nemocná, ale že už je to tak hrozné, to jsem nevěděla. Měla vážné onemocnění plic a žaludeční vředy. Poslední její slovo bylo moje jméno.  Dodnes mě mrzí, že jsem se s ní nemohla rozloučit. Babička byla pro mne vším, tím nejcennějším.