Název: Miluji Paříž
Autor: Caroline Vermalle
Překlad: Tomáš Butala
Nakladatelství:  MOBA
Datum vydání: 6/2017
Formát: 115 x 185 mm
Vazba: Vázaná
Počet stran: 232 stran
Cena: 207 Kč

Guillaume zná tajemství Paříže jako nikdo jiný. Se svou energickou kolegyní Edie pracuje pro turistickou agenturu I LOVE PARIS. A i když Guillaume vždy trefí ten správný okamžik, kdy se před turisty blýsknout překvapivými detaily o městě, k tomu, aby Edie vyznal lásku, se doposud odhodlat nedokázal. Pak ale agentuře hrozí krach a jako jediná záchrana se jeví smělý plán: spolu s vlivnou japonskou bloggerkou chtějí Guillaume a Edie zinscenovat nostalgickou Paříž 60. let, která je snem všech, kdo sem zavítají…

Ukázka z knihy Miluji Paříž

„Jako pařížský syndrom,“ předčítá Amanda svým americkým přízvukem z Wikipedie, „se označuje přechodná psychická porucha, která postihuje především Japonce při pobytu v Paříži. Za spouštěč Pařížského syndromu se považuje příkrý rozdíl mezi očekáváním turistů a realitou města. Hrozí nebezpečí, že návštěvníci nedokážou ztotožnit populární japonský obraz Paříže se skutečností. Chtějí vidět Montparnasse zlatých dvacátých let nebo Paříž z filmů typu Amélie z Montmartru,které město líčí v romantických barvách.“
„Jasně že je to kulturní šok,“ pronese Edie. „Paříž ale člověka rychle vyléčí.“
Není už tak bledá jako před chvílí, její hlas však zní tlumeněji a monotónněji než jindy, jako kdyby jí nějaká brzda bránila v projevu.
„A přitom ani nebyly v Belleville,“ podotknu. Nutím se do nedbalého tónu, ale i já jsem zabrzděný. „Tím to ale nebude. Josiane je čistokrevná Pařížanka, ta by měla být dávno imunní.“
Edie pleskne dlaní do stolu, až se Amandina sklenice se zeleným čajem zakymácí.
„Jsme pitomci! Pařížský syndrom nemá Josiane, ale ty Japonky, co byly v kanceláři!“
„Já to přece říkám celou dobu,“ vyhrkne Amanda.
Edie se skloní nad telefonem a čte:
„Příznaky: bludy, halucinace, paranoia…“
„To není možné!“ zvolám.
„…ztráta reality, depersonalizace, strach a psychosomatické projevy jako nevolnost, tachykardie a pocení.“
„Konečně to někdo pojmenoval,“ pokračuje Edie. „Když musím vlézt do metra, mám přesně takové příznaky. Jakmile se ocitnu v jednom vagonu se samými zombíky, okamžitě mě popadnou tyhle příznaky.“
„Mimochodem, jak pokračuje bojkot taxíků?“ zeptám se a usrknu svého jablečno-zázvorového džusu.
„Za chvíli budu mít stehna jako nějaká Amazonka. Jde to skvěle.“
Amanda je po celou dobu, co se tu bavíme, velice vážná.
„Myslím, že je to možné. Přesně tak. Má to stejné.“
„Co stejné?“ upřesňuju si.
„To stejné, co já.“
„Je to vážně tak hrozné?“
Amanda přikývne. Cítím, že se blížíme k bolestné důvěrnosti. Od svých narozenin projevuju vůči Amandě jistý ochranitelský postoj, jako kdyby bylo mou povinností jako Francouze ji povzbuzovat. Přesto se ale držím zpátky, protože nehodlám podporovat žádné romantické fantazie. Cítím se provinile, že jsem od ní přijal ty hříšně drahé manžetové knoflíčky. Připadám si jako podvodník.
„Víš, Amando, to se nestává jen cizincům,“ pronesu mírně. „Polovina Pařížanů bere prozac.“
„Jen polovina?“ ušklíbne se Edie. „Zkus si to vygooglit: Kolik Pařížanů bere antidepresiva? Vsadím se s tebou o cheesecake matcha, že to bude víc než tři čtvrtiny.“


Tuto knihu Miluji Paříž koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Moba.