Mauretánie – země hnědookých miminek

Milé maminky, které máte ještě miminka v bříšku, vy, které děti máte, ale třeba i vy, které o možnosti mít miminko teprve přemýšlíte…

Fotky porodního sálu, lékařek, miminek najdete v našem FOTOALBU.

Když jsem měla možnost vidět na vlastní oči a zažít na vlastní kůži to, o čem jsem jen četla nebo to viděla v televizi, pořád si říkám, že je to neuvěřitelné. Mé  vyprávění není pohledem  profesionální reportérky, ale mámy, která sice má již dceru osmnáctiletou, ale to vůbec nemění nic na tom, že láska, kterou k ní cítím, je stejná od doby, kdy jsem cítila její pohyby ve svém bříšku, přes její narození, její špinavou pusu od prvních špaget, její odchod do školy až doteď, kdy jsou chvíle, při kterých mívám pocit, že už mě tak moc nepotřebuje.
Byla jsem v Mauretánii! V zemi na západním pobřeží Afriky, kde je i v listopadu skoro 40 stupňů. V zemi, kde polovina populace žije pod hranicí chudoby, voda je vzácná tekutina, a lidé se teprve učí správným hygienickým zásadám. V zemi, kde ještě v současné době maminy a miminka umírají na tetanus. V zemi, kde v některých částech je stále ženská obřízka, ale zároveň v zemi, kde se v rámci daných možností, které jsou, snaží rozvíjet skoro ve všech oblastech tak, aby se jim žilo lépe a bez utrpení. V zemi, kde miminka mají velké hnědé oči a jejich mámy zvláštní kouzlo.

Co patří k tomu nejdůležitějšímu?  Je to péče o nastávající maminky a následně pak o jejich miminka. Zejména v oblasti kontrol, zda je těhotenství v pořádku, očkování proti tetanu, kontrola, zda jsou v pořádku v oblastech, kde se vyskytuje malárie, naučit je a vysvětlit jim základní výživové a hygienické návyky pro ně i pro mimi. Možná se vám zdá, že to nemůže být pravda, ale věřte mi, JE. Těžko se ke všem dostanou informace tak důležité pro jejich životy, když jsou i místa, kde neumí číst. Jak jim předat zprávu, že k nim přijede někdo, kdo jim chce vysvětlit, jak moc důležité je dbát na hygienu,  aby jejich děťátko neumřelo, protože jinak se nakazí nemocí, která se nedá léčit.  Neříkám, že je to všude, ale takových míst je mnoho.

Našimi průvodci byli lidé, kteří pracují pro organizaci UNICEF. Díky nim jsme měli možnost dostat se třeba jak do největší porodnice v hlavním městě Nouakchott, tak i do oblastí a porodnic vzdálených od něj 300 km.

Teď, když zpětně přemýšlím nad tím, jak jsou pro nás některé věci, resp. činnosti naprosto běžné, normální a vůbec se nad tím již nepozastavujeme,  říkám si, že by možná stálo za to  malinko více se zamyslet nad tím, kolik vody spotřebujeme. Kolik „dobrůtek“ si každou chvíli koupíme jen tak, prostě proto, že máme chuť :o). Můžete namítnout, jaká je teď situace, politika atd… Ale já mám na mysli základní potřeby, které máme všichni k dispozici.

Jen si to představte. Do některých řek v Mauretánii chodí pít a koupat se velbloudi, osli a ovce. /Pohrají si tam a vykoupou děti, maminky tam vyperou prádlo a nakonec si tuhle vodu naberou a doma z ní něco „dobrého uvaří“. Šílené! Ale co mají dělat, vody je tam přece tak malinko!! Přijeli jsme do jedné ordinace, pokud se to dát tak říct, veškerý chod tam totiž měla na starosti jedna „zdravotní sestra“, maminky tam seděly, každá měla na rukou dítě. Vedro bylo takové, že se nedalo dýchat a žízeň byla obrovská. .. Vzala jsem svoji vodu a dala jim ji, aby se rozdělili. Mámy dávaly dětem pít z víčka, každému trochu, aby zbylo na všechny. Tak, jako jsem rozdala ovoce, které jsem měla na celý den, musli, které jsem si vezla z domova, kdybych náhodou měla hlad a ještě jsem měla pocit, že jsem toho měla vzít víc. A co bych udělala ze všeho nejvíc :o) nejraději bych si vzala některé mimi domů, aby vědělo, že se může napít, kdykoli bude mít žízeň a že se nemusí bát, že nebude mít dát co do pusy.

Možná si řeknete, že jsou jiní, že je to jiná mentalita, že se přece nebudeme plést do jejich života a měnit je. Vůbec nejde o to je měnit, ale ukázat jim, že se dá žít i jinak, lépe, že už známe léky na nemoci, které u nás již dávno nejsou.
Po tom, co jsem některá mimi držela v náručí a dívala se do těch jejich krásných, velkých očí, jsem si uvědomila, že jsme v podstatě všichni stejní, všichni máme stejné potřeby, máme hlad, žízeň, potřebujeme chodit na záchod, cítíme stejně bolest, smutek, ale i radost a štěstí. 

A jsem přesvědčená, že všichni chceme, abychom byli s někým, kdo nás má rád, bez toho, aniž by nás musel měnit k obrazu svému, stejně tak jako my chceme, aby tu byl někdo, koho milujeme my, komu chceme být na blízku, koho chceme obejmout a pohladit. Tak tohle chceme všichni, bez ohledu na to, zda máme jinou barvu pleti nebo máme jinou víru nebo jsme jakkoli „jiní“.
Toto jsou všechno mé pocity, které jsem měla, když jsem držela na rukou miminka nebo jsem seděla na zemi mezi maminkami, které čekaly až přijdou na řadu na očkování.

Díky tomu, v jakém povědomí tam UNICEF je, jsme se dostali prakticky kamkoli. Byli na nás hodní, milí, vstřícní a co bylo naprosto úžasné: lidé kterých jsme se ptali, byli otevření a odpovídali na jakoukoli otázku.

V městě Boghé jsme navštívili porodnici, kde nás mimo jiné čekal lékař. Jak často chodí těhotné ženy na kontroly? Asi tak 2x za celé těhotenství, pokud tedy přijdou. Ty, které bydlí do 10km od porodnice, chodí pěšky a chodí pravidelně. Ty, jež bydlí dál, chodí někdy. Po porodu zůstávají 2 hodiny a jdou domů. V případě, že jsou komplikace, „poleží si“ tam 6 hodin. Jedna žena má průměrně šest dětí. V této porodnice se rodí průměrně sedm až osm dětí denně. V porodnici, která je v hlavním městě se rodí denně průměrně 25 dětí.

Po rozhovoru s lékařem jsme se mohli jít podívat na porodní sál a pokoje. V „hekárně“ čekaly dvě ženy na porod. Jedna z nich už měla velké bolesti a vypadalo to, že bude rodit každou chviličku. Já jsem přišla zrovna ve chvíli, kdy přestřihla pupeční šňůru a chlapeček vážící přes tři kila se rozplakal. Mamina tam ležela, podle toho, jak naříkala, měla ještě bolesti, šla jsem k ní a držela jsem jí za ruku, hlavně, když asi podle jejich metod, jí krouživými pohyby masírovala břicho, aby uvnitř nezůstalo nic. Držela mě tak pevně, že jsem chvílemi cítila bolest, ale ani na vteřinu jsem tu ruku nevyndala. Tekly mi slzy a vůbec jsem je nemohla zastavit. Cítila jsem tolik emocí: taková krása – šťastná máma a nádherný chlapeček. Ale v tu chvíli mě napadlo, že tahle žena nemá žádného „svého doktora“, nemá zaplacený nadstandardní pokoj s koupelnou a televizí. A přesto - vždyť všechny rodíme stejně …
Je mi líto, že nemůže něco takového zažít jako my.

Chlapeček dostal jméno Maroš :o). A víte proč ?
Tato cesta se uskutečnila v rámci spolupráce s Unicef a P|G, při kampani 1balení=1vakcína, bylo nás celkem 13 z Maďarska, Čech a Slovenska. Tváří této kampaně na Slovensku je herec Maroš Kramár, který tam byl s námi. Maroš byl první muž, který ho viděl. Nevím, jestli mu toto jméno zůstane i po našem odjezdu, možná ne jako první, ale řekla bych, že jako druhé jméno mu ho nechají.

Čtěte také náš článek:
Maroš Kramár má v Mauretánii jmenovce, aneb Jak se žije v Mauretánii

Za těch pár dní jsme tam všichni zažili spoustu situací. Každého z nás něco zasáhlo, poznamenalo a díky tomu se naše životy malinko změní, možná  je přehodnotíme, někam nás to posune. Na každého atmosféra Mauretánie prostě nějak dýchla. A na co já ještě budu vzpomínat? Na to, jak funguje tým UNICEF, který v Mauretánii pracuje, na jejich nadšení pro to, co dělají, na jejich souhru a vzájemnou důvěru.

Víte, co mě právě teď napadá? Až budeme  mít před Vánoci plné nákupní košíky jídla, pití a všelijakých dobrot, až budeme nakupovat dárky, u kterých budeme mít pocit, že „bychom je koupit měli, aby se ten nebo ten neurazil“, pojďme si dát do nákupního vozíku jedny Pampers (více na pampers.cz ).

Darujeme tím to nejcennější, co můžeme, a to je ŽIVOT. Život těm krásným miminkům s hnědýma očima :o).


Fotky porodního sálu, lékařek, miminek najdete v našem FOTOALBU.

Autorka: Zuzana Polanská
Zdroj a foto: Burda Praha