Miriam

V padesáti letech jsem se rozhodl oživit svůj vdovecký život tím, že si najdu novou partnerku. Znal jsem jen cestu do práce a z práce, byl jsem zajištěný a doma jsem si dokázal také poradit, ale u srdce jsem cítil delší dobu prázdno. A tak jsem se rozhlédl po internetové seznamce.

Po několika vzkazech od žen, z kterých jsem usoudil, že seznamka je jen ztrátou času, jsem oslovil paní Miriam. Inženýrka z města vzdáleného od mého domova dvacet kilometrů mě zaujala vzkazy bez chyb a kultivovaným písemným projevem. Navíc paní Miriam měla podobné zájmy, jako mám já a totožný náhled na život. Miriam byla rozvedená a měla již velké potomky, stejně jako já.

A tak jsme se po pár vzkazech dohodli na společném setkání.

Zvolil jsem příjemnou restauraci za městem, kde jsme měli soukromí na klidný rozhovor. Miriam dorazila vlastním vozem. Sympatická blondýna s upravenými nehty a milým úsměvem mi doslova vyrazila dech. Vystoupila z auta s plédem lehce přehozeným přes útlá ramena a přivítala se se mnou. „Mám čas dvě hodiny, musím ještě do práce,“ usmála se.

„Samozřejmě,“ opětoval jsem úsměv.

Dvě hodiny uběhly jako chvíle a já se vůbec nenudil. Miriam mě uchvátila. Nakonec se nabídla, že mě odveze část cesty svým autem. Přestože mi jel autobus přímo od restaurace, využil jsem chvilky, kdy můžu být ještě v její přítomnosti, a usedl vedle ní.

„A kdy se zase uvidíme?“ zeptal jsem se.

„Napíšeme si,“ řekla věcně. „Máme na sebe kontakt.“

Tím mě tak trochu ubezpečila, že další schůzka snad proběhne.

„Mě teď trápí to, že v práci nám už tři měsíce dluží výplatu, a mně dochází benzín. Snad dojedu do práce a zpět domů a nikde neuvíznu,“ hovořila tiše.

Podíval jsem se po ní. Upravená žena nevypadala, že trpí nouzí.

„Mám dostatečně vysokou výplatu, jen naše firma čeká na proplacení zakázek. Nemám strach, že by mzdy nedoplatila. Jen musíme počkat.“

A tak bylo nasnadě, abych prokázal, že jsem gentleman. Přece ji nenechám viset s autem někde uprostřed města?

„Kolik potřebuješ? Jedeme na benzinku,“ zavelel jsem.

„Bude stačit tři sta korun,“ odměnila mě milým úsměvem, když zajížděla k čerpadlu.

„Nebudeme troškařit,“ řekl jsem, a zaokrouhlil to rovnou na pětistovku.

Poděkovala s tím, že peníze vrátí, vyložila mě na další zastávce, a odjela.

Následující dva dny jsem se těšil, až se Miriam zase ozve. Předešel jsem ji mailem plným touhy a vyznání, jak na mě zapůsobila. Konečně jsem otvíral vytoužený e-mail. Byl krátký a výstižný. Miriam mi krátce napsala, že je už asi stará na to, aby se zamilovala. A popřála mi krásný život i nalezení hledané lásky. Miriam se na mě vykašlala! Polkl jsem a nezbývalo mi, než se s tím vyrovnat.

Po nějakém čase, kdy jsem ještě zopakoval nějaký ten pokus o seznámení, ale bez většího úspěchu, jsem na úmysl seznámit se pomalu rezignoval. Nikdo na mě neudělal takový dojem, jako Miriam, nikdo si ovšem nevyžádal na první schůzce nevratnou půjčku…

To odpoledne jsem se setkal s kamarádem Martinem.

„Kamaráde, musím se ti svěřit. Od rozvodu to je už osm let, co jsem sám. A tak jsem zkusil seznamku,“ vyprávěl Martin a v očích mu žhnulo.

„A s jakým výsledkem?“

„Zrovna včera jsem se setkal s prima ženskou. Upravená, štíhlá fešanda, a ještě inženýrka. Ta má něco v hlavě. S autem, vlastním bytem.“ Martin líčil setkání, které ho očividně zasáhlo. Nápadně mi to připomnělo Miriam. Ta žena měla i stejný typ auta. A tak jsem se konečně zeptal:

„A jak se jmenuje?“

„Věra. Proč?“

„Jen tak.“

Když mi Martin řekl, že Věra pracuje a čeká na výplatu, a tak jí půjčil pár stovek na dojetí, zarazil jsem se.

„A napsala ti po setkání? Kdy se máte vidět?“

„Nevím. Napsal jsem jí hned, když jsem dorazil domů. A teď čekám na odpověď.“

„Máš internet v mobilu?“

„No, mám,“ odpověděl.

„Tak se podívej, jestli už nepsala.“

Kamarád neochotně souhlasil. Chvilku klikal na telefonu, a pak mi oznámil, že Věra už nemá zájem.

„Prý si připadá stará na to, aby se zamilovala. Chápeš to?“ zeptal se.

„Chápu.“

A opravdu jsem to chápal. Tajemná paní Miriam, Věra, Jana, Eva, nebo jak se vykutálená blondýna, možná inženýrka, jmenuje, využívala muže k tomu, aby na jejich útratu jezdila zdarma ve svém voze a nemusela tankovat za své prostředky. K tomu káva v restauraci, sem tam večeře či sklenička vína… Někdo holt v seznamování umí chodit.