Miroslav Etzler a Karel Zima v bravurní tragikomedii Smlouva

"Něco takového by nevymyslel ani sám Mrožek!" Pořekadlo, které se v Polsku vžilo ještě za autorova života, výmluvně dokládá, co je pro jeho dramatiku charakteristické: neotřelé zápletky, vtipné, často komediální řešení situací a překvapivá pointa.

Posuďte sami: V lobby švýcarského hotelu Rezidence, jehož vybavení připomene zašlou slávu přelomu století, sedí muž, o němž se dozvíme, že je autorem komedií. Čeká nejspíš na telefonát z Hollywoodu. Bar je dávno zavřený a on má před sebou poslední hlt whisky. V tom přichází portýr, kterého tu nikdy předtím neviděl. Jejich zprvu nezávazný hovor vyústí až v dohodu, že portýr scenáristu zavraždí. A to do sedmi dní!

Bravurní tragikomedie o muži, jenž si sám najme vlastního vraha. Vedle takřka detektivní zápletky nabízí především znamenitý herecký materiál pro dva muže, kteří spolu vedou napínavý a zároveň zábavný dialog.

Miroslav Etzler jako stárnoucí režisér Magnus

Když jste poprvé přečetl hru SMLOUVA Slawomira Mrožka, co vás u ní napadalo?
Miroslav Etzler: Vyrostl jsem v takové velmi kultivované rodině, kde se hodně četlo, takže jsem dílo Mrožkovo znal. Ale nikdy jsem v žádné jeho hře nehrál. SMLOUVU jsem znal velmi dobře. Věděl jsem, že je to text mnohovrstevnatý a nepříliš frekventovaný na evropských jevištích na rozdíl od Tanga, Emigrantů nebo Policajtů. Po prvním přečtení není SMLOUVA text komický, spíš mírně depresivní - je o hledání cesty člověka, který ani neví, jak ukončit svůj naprosto promrhaný život. A právě z toho, aby to byla komedie - groteska jsem měl trochu obavy. Ty se rozplynuly ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že režírovat bude Petr Kracik. Pracoval jsem s ním jen jednou v Národním divadle, když jsme dělali dnes už legendární a slavné představení Paličova dcera, takže jsem si byl jistý, že společně cestu najdeme.

Jaká je vaše postava stárnoucího autora komedií Magnuse?
Miroslav Etzler: Líbí se mi na něm jedna věc… Pozitivně vím, že hrana mezi úspěchem a naplněným životem a neúspěchem a totálně prokaučovaným životem je strašně tenká, tenoučká. A zároveň si myslím, že ten pocit promrhaného života může přijít ve třiceti stejně jako v sedmdesáti. Mojí postavě je téměř sedmdesát a je na sklonku kariérně neúspěšného života, což bylo téma první velmi otevřené debaty mezi mnou a režisérem. On pokládal otázku, zda na ni nejsem příliš mladý - mně je devětačtyřicet, ale myslím si, že téma lůzrovství, byť ne zcela oprávněného, řešíme skoro každý. Já jsem měl zcela jistě v osmnácti letech jako herec úplně jiné ambice, než když porovnám, kam jsem se dnes „dostal“. Každý kreativní člověk má daleko větší ambice, než nakonec naplní. Niccolo Machiavelliho napsal: „Jak málo dobrého najde člověk v tom, co hledá, porovná-li to s tím, co všechno doufal najít.“ Právě toto téma je pro mě teď v Mrožkově hře zajímavé.

V čem je podle vás Mrožkova SMLOUVA pro dnešek aktuální?
Miroslav Etzler: Když dramatik dojde jisté proslulosti, jeho dramata mají určitou kvalitu, v nichž každá doba nachází to své téma. Mrožek napsal SMLOUVU v osmdesátých letech, v době tzv. studené války, kdy byly jasně dané rozdíly mezi kapitalistickým a komunistickým blokem, ale to není až tak podstatné – jako vynikající dramatik a má v textu tolik stále aktuálních témat, že vždy bude SMLOUVA o čem hrát. Dnes třeba právě o absurdním promrhaném životě.

Jak došlo ke spolupráci s Karlem Zimou?
Miroslav Etzler: Při jednom natáčení jsme spolu měli sice krátký, ale intenzivní a příjemný zážitek, proto jsem navrhnul režisérovi právě jeho. Přiznám se, že dnes jsem v situaci, že už nechci dělat práci v prostředí, kde je napětí, chaos a lidé, s nimiž mi není dobře. Proto nejsem v angažmá, každou nabídku velmi dlouho zvažuji a velmi mi záleží, aby lidé kolem byli spřízněné duše nebo stejně naladěni pro týmovou práci, v tom vidím největší smysl. A právě u Karla Zimy jsem to všechno cítil.