Všechny děti začnou mít v určitém věku nějaké sny. Pamatujete si třeba, čím jste chtěla být?
Tak to si přesně pamatuji. První bylo, že budu letuška. Myslím, že už tehdy jsem si nějak uvědomovala, že žijeme ve světě, který nedovoluje se podívat ani za humna. Když jsem to ovšem nadnesla, můj tatínek mě hned pěkně srazil. Říkal, protože jsem už tehdy byla hodně vysoká, „ale pozor, letušky nemohou mít více než 170 cm“. Nevím, jak na to přišel. Potom jsem měla náhradní variantu keramičku. Můj talent na to nestačil. Nakonec jsem ovšem šla po tom všem snění o letuškách a keramičkách studovat zemědělskou školu do Havlíčkova Brodu.
To je asi osud nás všech, že děláme něco jiného, než o čem jsme snili. Jaký byl váš největší koníček či přímo vášeň?
Byla jsem opravdu posedlý čtenář. Dnes už tomu tolik času nemůžu věnovat, ale tehdy byla moje touha číst úplně nezlomná. Vzpomínám na Dobrodružství Toma Sawyera od Marka Twaina. Mimo jiné také pohádky, ty klasické, Andersenovy, Němcová, Erben, Grimmové. Potom jsem najednou strašně rychle poskočila díky objevu knihovny rodičů. Milovala jsem romány, ty „velké“, a bylo jedno, zda Rusy nebo Francouze Balzaca, Maupassanta, Zolu a celou tuhle generaci. Postupně mne začaly bavit životopisy lidí, ať už umělců, panovníků nebo vojevůdců. Jsou pro mě inspirativní do dneška. Ale knihou uplynulého dvacetiletí jsou pro mne deníky Jana Zábrany – Celý život. A čirou radostí je vše od J. B. Singera.
V životě každého se může stát něco, co ho na celý život poznamená. Můžete si na něco takového vzpomenout?
Vzpomínám si právě na rok 1968, jak po něm na střední škole vyhazovali z práce profesory, které jsem měla ráda. Najednou před námi stáli noví pedagogové a věděli jsme, co se děje.
V tom roce 68 na mne padla tma a bezvýchodnost. Další zlom přišel v roce 1988, kdy jsem onemocněla rakovinou. Byla to doba, kdy se s pacienty příliš nehovořilo, zvláště ne o rakovině. Medicína nebyla v léčení tohoto onemocnění tak daleko jako dnes. Syn byl na gymnáziu. Obávala jsem se, že už ho nestihnu dovést do dospělého života. Zachránila mě až listopadová revoluce.
Jak to přesně myslíte?
Rok 89 byl přelom, všechno se najednou otevřelo, viděla jsem gejzír možností, sílil optimismus. Prostě jsem si řekla, tak s tím něco udělej, když ta možnost tady je. Ještě nejsi tak stará, že bys nemohla vzít život úplně do svých rukou a z gruntu ho změnit. Tak jsem ho z gruntu změnila. Tím jsem se uzdravila, myslím si. A poté si otevřela knihkupectví.
Když jste pak vstoupila do politiky, co na to říkala rodina?
Já jsem vstoupila do vysoké politiky v roce 98 a to už byl syn dospělý, měl již po medicíně a pracoval v Praze v nemocnici, takže jsem neměla problém se rozhodovat s ohledem na to, jak bude rodina fungovat. Naopak, podpora od manžela i syna a jeho rodiny byla jednoznačná. Je fakt, že to zprvu nijak moc neřešili. Teprve postupně jsme zjistili, co to všechno obnáší, ale tam už jejich podpora spíše sílila.
Dnes máte mnoho životních zkušeností. Jak by se vaši potomci podle Vás měli dívat na svět?
Pohledem jedince, který zná cenu svobody, ale také odpovědnosti: na to se zapomíná. Chci, aby veděli, že na každém z nich bude záležet úroveň společnosti, její prosperita. Aby se za nikoho neschovávali, nechytračili. Zároveň chci, aby z nich vyrostli altruisté, kteří dobře ví, že na světě nejsme sami. Žijeme ve šťastné době, proto bychom se neměli nechat ubíjet tím, že všechno je špatně, že sami nic nezvládneme.
Je něco, na co jste pyšná, když se řekne, že jste z České republiky?
Je toho spousta. Jsme kreativní národ. Myslím si, že v mnohém přestihujeme řadu národů kolem nás. Možná je to také tím, že jsme si museli pomoci v těch 40 letech komunismu. Protože nebylo téměř nic, museli jsme se naučit improvizovat. Vymalovat byt, položit podlahu, postavit celý dům a zastat přitom všechna možná řemesla. Jsem pyšná také na dílo předchozích generací vědců, umělců, architektů, statečných vojáků, občanů. Každý se může odívat na půvobné venkovské stavby či velkolepá díla arcitektů našich měst. Mám náš domov nesmírně ráda.
Zdroj, foto: Miroslava Němcová