Místo pod stolem

Měli jsme mnoho psů. Jeden by řekl, že na lidský život až moc. Byli tu s námi, věrní, milující, oddaní, moudří a každý z nich byl top. Každý z nich byl nejlepší. Ani jeden jediný nebyl zlý, agresivní nebo jinak špatný. Byť každý byl originál, zvláštní edice, první a po něm každý další byl členem naší rodiny. Všichni do jednoho milovali naše děti, vítali naše návštěvy a chránili nás a naši rodinu. Každý z nich si zvykl na slepice, prase, kočky a všechnu tu zvířenu, která u nás našla domov. To je úděl psů. Člověk vyvolává války, zabíjí, nenávidí, ale pes, pokud je dobře veden, je ztělesněním lásky, ať je to pes rasový nebo „podvraťák“. A my měli právě křížence, limitované edice, které jen tak nenajdeš. Nejsou jako přes kopírák co se týče vzhledu, ale povahu mají všichni do jednoho ryzí. Takového tvora mezi lidmi nenajdeš.

Pokaždé, když odešel psí kamarád, řekli jsme si „už nikdy“, a pokaždé nám to nevydrželo ani měsíc.

Když v naší rodině žije pes, pokaždé nadávám na chlupy na všem. Na oblečení, na čalouněném nábytku, v posteli i na podlaze. A pak ty chlupy hledám. Hledám, bezmocně pátrám po stopách mého pejska, který odešel. Odešel tam, odkud už není návratu, za duhový most, kam smí jen zvířata. Ti jediní dokážou dát člověku vše, včetně svého života. Ruka sjíždí pod stůl, kde sedával, na tvář tisknu polštář, na kterém lehával. Ještě z něj tak úplně nevyvanula ta psí vůně, která voní jen nám, kteří psa máme a milujeme. Jdu do obchodu a bezmyšlenkovitě beru z háčku u dveří vodítko. Nějak zapomínám, že už Tě nemám. Jsi tam, kde Tě nic nebolí, netíží a trpělivě na mě čekáš. Mnohokrát jsi takto čekával. Tentokrát to bude trochu delší čekání, ale jednoho dne se oba dočkáme.

Protože jsem mnohokrát zažila loučení se psem, vsugerovala jsem si, že můj pes tu stále je. Hlídá mě. Ta představa je pro mě jednodušší, než přijmout holý fakt. Zvykla jsem si na ten pocit, že mě stráží a hlídá naši rodinu. Za stůl sedám tak, jako když tu byl. Nohy skládám poctivě pod židlí, abys měl pod stolem dost místa. Dokonce bych přísahala, že na nich cítím teplo Tvého kožíšku, kdykoli je na chvilku natáhnu. To ses otřel o ně a zahříval mě, ať byl venku mráz nebo horoucí léto. Od Tvého odchodu, stejně tak jako po celý Tvůj život, jím rohlíky bez špiček. Ty patřily Tobě. Ač tu nejsi už měsíc, stále je nechávám. Jako by byl hřích Ti je sníst. Vím, že si je už nevezmeš. Vím to, a přesto to dělám. Stejně tak, jako nejím kornoutky od zmrzliny, protože ty měl rád Rex před Tebou. Z každého psa, který v naší rodině žil, si ponechám nějaký ten rituál. Rituál, který patřil jen nám dvěma. Tak mám jistotu, že tu stále jsi se mnou. Neviditelný, neslyšitelný, ale stále bdící.

Nenadávejte nikdy svému psovi. Protože jednou přijde den, kdy budete litovat každého zlého slova, každého pokárání. Užijte si tu chvilku, co máte čest být tu ve společnosti svého čtyřnohého kamaráda. Jeho život je mnohem kratší, než ten váš. Užijte si ho co nejlépe. Bez psa, kočky, papouška nebo jiného spřízněného zvířete je totiž smutno. Život je takový polovičatý a jako by za tolik nestál.

Ať je to teprve měsíc, nedržím pietu. Mám Tě v srdci a už hledám. Procházím weby, inzeráty a ptám se přátel. Hledám Tvého následníka. Vím určitě, že přijde. Není to o tom, že Ti zastoupí místo, nebo zastíní Tvé já. To nejde. Bude ale stejně důležitý, stejně milovaný a stejně náš. Už se těším a věřím, že to bude brzy. Ještě je pod stolem spousta místa. Uhýbám nohama, když tu sedím, abyste se tam všichni vlezli. Všichni psi mého života.

Smisekzluk - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete