Mlčení mezi paragrafy

„To já vím. Když se nepracovalo kvůli covidu, tak platili 60 %,“ řekla jsem. Pak jsem si ale uvědomila, že když nás poslali jeden den domů kvůli tomu, že ten den nešla elektřina a my bez ní nemohli pracovat, nedostali jsme vůbec nic. Byli jsme ale tak rádi, že máme neplánované volno, že nikdo z nás neprotestoval.

„No ale to platí i třeba pro pokrývače! Když prší, tak nemusí do práce, protože lézt na střechu je nebezpečné a mohli by se zranit,“ poučila mě známá. „Ty máš přece známou, co má manžela pokrývače?“

Ano, vzpomněla jsem si na Martu a jejího manžela Rudu. A mám taky kamaráda, který pracuje na stavbě dálnice. On se s přítelkyní raduje, když nepřetržitě prší, nebo padají kroupy, je hrozný vítr či silný mráz, protože ty dny nechodí do práce. Takže můj kamarád chodí v dešti a v mrazu na výlety, jezdí dokonce i na kole nebo doma odpočívá, a zatímco ostatní jdou ve slunném počasí třeba na hory, on naopak maká. Taky mě zajímalo, jestli mu nadřízený platí za dny volna.

 Nejdřív jsem navštívila Martu a jejího muže pokrývače Rudu. „Víš, že máš dostat v dešti nebo při krupobití 60 nebo 80 procent mzdy a sedět doma?“ zeptala jsem se. Ruda to nevěděl. Šéf mu prý neplatí vůbec nic. „Ale koupí nám pláštěnku!“ řekl mi Ruda vítězoslavně a otevřel skříňku, z které se vysypala hromada pláštěnek. Jednu mi dal. Už prý neví, co s nimi dělat. Pláštěnky vydrží pár minut, než se roztrhají, a dělat se v nich nedá. A tak málo, co nejdou domů, oni dobrovolně moknou. Říct něco, tak mají padáka, a dnes se práce tak špatně hledá. Má informace nebyla k ničemu. Ruda bude radši dobrovolně moknout, než být bez práce.

Večer jsem ještě zavolala kamarádovi, který staví dálnici. Doufala jsem, že aspoň jejich šéf jim deštivé dny proplácí. Také ne. Nedostává prý vůbec nic, jen jim pak šéf po šichtě koupí každému pivo. A to se šéfovi opravdu vyplatí. Myslím si, že zákony, které se nedodržují, jsou opravdu k ničemu…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10