Nejsem si jistá, jestli si každý pamatuje svůj první vypadlý
zub. Svůj si ale pamatuji naprosto přesně. Už nevím, z jakého důvodu jsem
seděla naprosto neplánovaně s tátou ve vrátnici, kde teta pracovala. Ta
byla nešťastná, že mám hlad a jediné, co mi může nabídnout, je chleba.
Samozřejmě, že můj první zub zůstal na tomhle starém suchém krajíci. Ostatní zuby už si nepamatuji. Něco jsme vytáhli provázkem, něco vytrhla zubařka. Některé jsem si pro jistotu vykývala či vytrhla sama.
O první zub přišla dcerka díky kazu. Nechtěla si ho nechat vyvrtat, tak musel bohužel ven. Druhý zub jí vypadl ve školce, kde si vehementně čistila zuby tak, až jí vypadl, zač se mi ředitelka strašně omlouvala, jako by to bylo něco, co se jen tak nestává. U třetího zubu jsme se hodně zasmáli. Zůstal v broskvi a byl sněden. Další zub jí vypadl ve škole při obědě. Na ten poslední taky dlouho nezapomeneme. Tak dlouho jsme do ní hučeli, ať si ho vykýve… Nakonec to dopadlo tak, že při rvačce s tatínkem se tak rozvášnila, až ho málem kousla do ruky. Už při lehkém stisku zub prostě vypadl. Nejdřív jsem myslela, že jí ho vyrazil. Nemám ráda, když se takhle perou, takže nejdřív dostali pěkně vynadáno, ale teď se tomu smějeme všichni.
Nevím, jestli si své vypadlé zuby bude pamatovat, ale já na ně určitě nezapomenu a už jsem zvědavá, jakým způsobem přijde o ten, co se jí momentálně kýve. Mé dítě má ale značnou výhodu, za mého dětství jsem o zoubkové víle neměla ani ponětí. Přes moji snahu se mi nepovedlo této potvůrce vyhnout, bohužel dorazila i k nám. Je jen zajímavé, že když mi zubařka musela vytrhnout zub, pod polštářem ráno nic nebylo J
ChytráŽena.cz