Dobrý den, obětavost vnímám jako kladnou vlastnost, jen je asi zapotřebí hlídat si hranici, kdy obětavost jedněch začnou druzí zneužívat. Naštěstí extrémní případ obětavosti ze svého okolí neznám, tak aspoň přispěju jednou nevesele-veselou vzpomínkou na vlastní „obětavost“. Snad vám na tváři i drobný úsměv vykouzlí.. :-)
Na základní škole jsem chodila do školní jídelny na svačiny a na obědy (óóó… ještě dnes si pamatuju ty ceny, svačina 1,50 Kčs a oběd 3,50 Kčs) a tak 1-2x do roka se stávalo, že netekla voda a u jídelny byla přistavena cisterna s pitnou vodou. Obědy se ten den sice nezrušily, ale ztížené podmínky v kuchyni nádobí řešily kuchařky tím, že hlavní chod nám dávaly do hlubokého talíře od polévky. Polévku jsme si vzít museli – to se tenkrát v jídelně hlídalo. V tom by problém nebyl, já osobně do jídelny chodila ráda a velmi ráda si jídlo i přidávala. Mamka totiž moc dobře nevařila, téměř všechno „z pytlíku“ a z konzerv a některé pokrmy se střídaly kolem dokola, takže mně tedy na rozdíl od ostatních dětí v jídelně chutnalo téměř vše :-)
TEN DEN byla k obědu zrovna mléková polévka... brrr... nevím, jak komu z vás chutná, mléko jsem pila běžně, ale polévku z něj jsem tedy z domova vůbec neznala. V jídelně jsem ji jedla z donucení, i když mi nechutnala, jen pod pohrůžkou hladovění. Bohužel, kdo by si polévku nevzal, neměl by talíř na druhé jídlo, mělké talíře se prostě nevydávaly (a stěžujte si, když je vám 12 let a píše se rok 1980...), takže jsem se sebezapřením do sebe tu nechutnost nacpala. Už jsem si chtěla dojít pro druhé jídlo, když jsem si všimla spolužačky, jak bádá lžící v talíři a brečí. Ptám se jí, co se děje a ona, že vůbec nesnáší mlíko, natož polívku z něj a búúú.... béééé, co má teda dělat? Tak se mi jí zželelo, říkám si, že když už jsem do sebe nasoukala svoji porci, že tu její snad taky dojím a dala jsem spolužačce svůj prázdný talíř, aby si došla pro druhou část oběda. Šlo mi to ztuha, první lžíce, druhá lžíce... no, snad to už ani dál nečtěte, za chvíli totiž byla „zpátky“ i moje porce a ten den jsem byla opravdu bez oběda. Sice by mi asi po tomto „zážitku“ kuchařky nový talíř daly, ale já už neměla sílu pozřít cokoliv. Jak se říká, pro dobrotu na žebrotu :o):o)
Mléko mám ráda pořád, ale averze vůči mlékové polévce mi zůstala dodnes, takže ji také své rodině nevařím, ale na rozdíl od mého dětství mým dcerám doma chutná a do školní jídelny chodily nerady. Na polévky jsem fajnšmekr, dokonce jsem i svoji „správkovou“ (ona vás totiž „spraví“ při nemoci nebo po probdělé noci) polévku byla vařit v Praze na jedné soutěžní akci :o)
Hezký den a obětujte se jen rozumně.
ChytráŽena.cz