Mlýnek z Istanbulu

Svého pradědu si nepamatuji. Zemřel dřív, než jsem se narodila. Znám ho jen z vyprávění. Prý to byl velmi elegantní pán. Nedávno jsem u rodičů malinko uklízela, lépe řečeno kramařila, protože jsem hledala starý mixér. Mám a měla jsem spoustu novějších, které dřív nebo později vypověděly službu. Zkrátka a dobře nevydržely, jako vše nové. Dnes se už nevyrábí věci tak, aby se mohly dědit z generace na generaci a spolehlivě fungovaly. Dnes je každé zboží spotřební, ať stojí cokoli.

A tak jsem hledala ten starý mixér, na kterém nám coby dětem mamka připravovala dětské přesnídávky, pyré apod. Z kuchyňské linky a skříněk v kuchyni jsem vydolovala spoustu zajímavostí. Byly tu krásné nerezové naběračky, které se neohnou a nerozškvaří jako ty současné umělé, hrnky a rendlíky, které vydrží drhnutí pískem, vařečky, co se nezlomí, pokud mají hníst velkou dávku těsta, sítka, která přesívají, místo aby se trhala po prvním použití a další věci. Mezi tím vším jsem našla mlýnek na kávu. „Vidíš, na ten jsem úplně zapomněla,“ řekla mamka a láskyplně uchopila kovový mlýnek do rukou.

Vypadal téměř jako nový, ač je už hodně starý. Mamka mi povyprávěla jeho historii a já si matně vzpomněla na to, že tato historka se před časem vyprávěla v naší rodině často. Mlýnek totiž přinesl právě můj praděda.

Tenkrát před mnoha a mnoha lety se vydal praděda s kamarádem za prací do světa. Nebyla to jednoduchá doba. Peníze nebyly a muži chtěli zabezpečit rodinu. A tak se i můj praděda vydal na dalekou pěší cestu. Vydal se jen s ranečkem a nevěděl, kam jít. Jeho kamarád říkal, že chce vidět moře, a tak se vypravili na jih. Dostali se na Slovensko a pokračovali do Maďarska. Všude po cestě si vyprosili nějakou tu práci, aby se uživili, přespali, najedli a něco málo ušetřili pro rodinu. Na území dnešního Srbska děda prochodil jediné boty, které měl. Vydělal si ale už na nové.

Trasa dvou poutníků nakonec měřila víc než dva tisíce kilometrů. Zdá se to k neuvěření, ale dva kamarádi došli až do tureckého Istanbulu. Dnešní lidé nevyjdou pěšky ani do druhého patra, a ti dva si nestěžovali a jen s ranečkem šli, šli a šli, pracovali pro druhé a došli do vzdálené země.

Když jsem letěla do Turecka letadlem, zdálo se mi to daleko. Při představě, že můj praděda tam došel pěšky, smekám pomyslný klobouk. Tak zocelený dokázal být člověk.

„A našel děda v Turecku práci?“ zajímalo mě.

„Našel. V Turecku byl téměř měsíc. Vydělal si dostatek peněz pro rodinu a vrátil se domů. Co vím, tvá prababička za ty peníze pak koupila pořádný kus pole. A tenhle mlýnek si přinesl s sebou,“ řekla mamka a ukázala na mlýnek.

Jemně jsem mlýnek uchopila do rukou. Ještě teď voněl krásně kávou. „Můžu si ho vzít?“ zeptala jsem se nesměle. Byl krásný. Viděla jsem ho už ve své kuchyni. Mamka přikývla. Ten den jsem si odnášela domů kus historie.

Mlýnek získal v naší domácnosti čestné místo. Ač jsem pila kávu už umletou z obchodu, od návštěvy u rodičů si kávu často melu sama, právě mlýnkem po pradědovi. Vždy, když zatočím kličkou, přivírám oči a představuji si tu dálku. Představuji si svého pradědu a jeho kamaráda, jak putují jen s ranečkem po světě. Vždy si vybavím také vůni kávy z dovolené v Turecku.

Je zajímavé, že někde doma mám mlýnek nový. Ač jsem v něm kávu mlela víc než půl hodiny, neumlela jsem si ani na šálek. Tímto stařičkým mlýnkem s vůní dálek mám hned namleto. A ta káva pak také jinak chutná. Vždyť je to mlýnek po pradědovi…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete