Název knihy: Azurové nevěry
Autorka: Petra Nachtmanová
Nakladatelství: MOBA
Datum vydání: září 2014
Formát: 120x200 mm
Počet stran: 296
Vázaná vazba
nebo jako e-kniha
Cena: 259 Kč

Ema a Diana jsou nejen spolupracovnice, ale především nejlepší kamarádky, které u kávy pravidelně probírají nákupy, děti, manžely, zkrátka vše. Když se však jednou Ema Dianě svěří se svým podezřením, že ji její manžel Martin podvádí, je to pro Dianu, která žije v harmonickém manželství, šok.

Manžela své nejlepší kamarádky si v roli nevěrníka při nejlepší vůli opravdu neumí představit, natož pak svého Honzu! Netuší, že je sama podváděna, a to nejen svým manželem.

Vše se ještě více zkomplikuje, když potká Petra, svou dávnou lásku...

„Azurové nevěry jsou moderní román pro ženy, který uspokojí všechny čtenářky i čtenáře bez rozdílu věku a životních zkušeností. Kniha je vtipná, vzrušující a pravdivá. Petra Nachtmanová si nebere servítky a píše o tom, jaký je život ve skutečnosti". (z recenze Veroniky Černucké)

Ukázka z knihy

Po schodech vzhůru do bytu se jí zatemnilo. Mozek utlumil činnost a vzchopil se na poloviční úvazek až po odemknutí.
„Ahoj Marťánku, zdržela jsem se,“ zavolala hned po vniknutí do předsíně.
Z místnosti za otevřenými dveřmi od pokoje se ozýval smích. Uvolněný. Nefalšovaný. Překvapující. Patřil Martinovi, který ho s veškerou péčí a snad i láskou věnoval obrazovce napevno přiškvařené k internetovému dění. Zamručela a soukala ze sebe boty. Dnes je nenarovnala přesně vedle sebe a ani trochu úhledně. Zapotácela se. Zamotala se jí hlava, ale jen se zasmála. S troškou potíží se vysoukala z kabátu a vlezla do chlupatých pantoflí s nášivkou kočky v pelechu.
„Marťasi, ty mě neslyšíš?“
Ne! Neohlídl se. Smál se. Jejím směrem však ani nehlesl. Plížila se tedy za ním se super plánem. Jakmile se přiblížila, nejprve vypnula mikrofony, z kterých zněla jakási rádiová vlna techno hudby.
„Odkdy posloucháš techno?“ zakřičela na něho, když se s tím vypnutím nadměrně hbitých rytmů vymrštil ze židle, přecvakl obrazovku a znovu spadl na zadek.
„Co vyvádíš?“
„Zase jdu pozdě, promiň.“
Začala mile a chovala se, jako by to předešlé vůbec neproběhlo. Vtiskla mu pusu na rty. Krátkou. Přátelskou. Bez dalších závazků intimností. Roztomile se usmál, vpil se jí do očí svými namoženými očisky a odpouštěl s obehraně známou noblesou. Zapomněl, čím ho rozdráždila. Osvobodila ho od dunících bubnů a rytmu vyvolávajícím extázi.
„Nic se neděje, lásko. Jak ses měla?“
„Fajn. A ty?“
„Jako vždycky.“
Oplatila mu úsměv. Objala ho zezadu kolem hrudi a sklonila se k jeho hlavě. Nenápadně se rozhlížela po jeho obrazovce, dokonale zamaskované neutrálními čtecími rituály.
„Táhne z tebe zima, kočko drahá,“ zazubil se a poplácal ji po dlani.
„A víno.“
„Bylas ve sklípku?“
„Do sklepa jsi měl jít ty! Pro cibuli.“
„Hlavně se neptám na značku.“
„Neboj se. Vinětu jsem absolutně nezkoumala. A kdybych z ní uměla dobře číst, mohla bych odhadnout aspoň věk toho fešáka číšníka. Žárlíš?“
„Já? Proč?“
„Jen tak.“
„Jsem rád, že ses bavila. A taky ta, která mi klid dala, dnem i nocí žvanila, krásná, bláhová Diana…“
„Nezpívej! Bože. Nehraju si s tebou. Jak víš, s kým jsem trávila čas? Jo, společnost mi dělala Diana.“
„S nikým jiným po večerech netrajdáš.“
„Jak ne? A co Kamila, Blanka nebo Iveta?“
„Dobře, přiznávám se. Volala mi. A svatosvatě slíbila tvoje navrácení v mezích možností schopnou vlastních výstupků po schodech.“
„Hmm, zrádkyně. Hrála přede mnou divadýlko, jak moc ti nemám dávat vědět. Žvanila něco o únosu a podobný kecy.“
„Bála se…“
„O mě?“
„Ne, o mě. Abych tady nečekal a nebál se klikat do klávesnice, když se mi nebudeš vracet.“
Postávala za ním, objímala ho kolem krku a klátila s ním ze strany na stranu. Mohla by mu zazpívat ukolébavku v trochu rozvlněném podání. Přála si ho vcucnout do sebe. Mít ho. Jenže Martin se choval, jako by se ho snažila uškrtit. Křečovitě se usmíval. Snažil se zachraňovat myš, co se tak zlehounka posouvala ke kraji stolu. Přála si ji shodit na zem, aby se sehnul a mezitím mohla udělat klik na enter a dostat se pak do té zajímavé chatové místnosti, co tak nenápadně mrkala dole z lišty.
Jeho zatracený dokonalý postřeh!
„Ehmm,“ zakuckala se a připitoměle usmívala.
Opilá měla odvahu. Vypadala jako promyšlená bomba. Útok do středu nepřátelského území. Jenže to trvalo pár sekund, snad zlomek sekundy. Za chvíli by neodpřísáhla, a ráno už vůbec, co tady předváděla, aby chytila nějakou tu rybku z modrého rybníka slov.
„Něco ti přinesu.“
Znovu ho políbila na tvář. Už mu něco muselo být nápadné. Jak si ho tak opusinkovává a občas se i sotva trefí tam, kam se má. Odcupitala o pár kroků, vzala časopis s miminkem a strčila mu ho před obličej. Zrovna ve chvíli, kdy se bleskově snažil dokončit odpověď na blikajícího maskovaného zaháněče všednosti.
„Mrkej! Hezký miminko, co?“
„Emi, přece nechceme dítě. Zatím.“
„Nic neříkám. Ale je hezký, ne? Holčička. Růžovoučká. Kluka nechci, to ti řikám předem.“
„Fajn, jak to asi zařídím?“
„Budeš jíst to, co chutná mně. Vyvaruješ se hlasitému chrápání a… Co to je, ta Azurová síň?“
„Skříň. Nic pro tebe.“
„Ty tam někoho znáš?“
„Ne, proč?“
„Tak proč tam ťukáš ty zprávy?“
„Jen tak.“
„To je divný, ne?“
„Proč? Jen tam mrkám, co se děje.“
„Netajíš mi něco?“
„Já? Snad ženský jsou plný tajemství. Co by tě na mě mohlo ještě překvapit?“

Knihu nebo také e-knihu Azurové nevěry od Petry Nachtmanové koupíte v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství MOBA!