Modrá je dobrá

Má kamarádka pracovala v místní fabrice. S prací byla docela spokojená. Co jí ale na práci vadilo, byl pracovní kolektiv.

„Zvláště naše mistrová je k nám krutá,“ svěřovala se mi. Já jí ale nedokázala pomoci. Eva neměla takové vzdělání, aby si mohla vybírat.

Když mi pak ale Eva říkala, že u nich v práci se krade, zůstala jsem opravdu překvapená. V zaměstnání, kde ženy dřely u pásu, vyjma krátké přestávky na jídlo si celý den neodpočinuly, bych čekala lepší vztahy.

„A co se tam jako krade?“ zajímalo mě.

„Všechno. Občas někdo vypáčí skříňku a vezme, co tam najde. Ale běžně se krade jídlo.“

„Jídlo?“

„Ano.“

Pak mi kamarádka vysvětlila, že šatny a místnost na jídlo jsou dost vzdálené. A tak si každý zaměstnanec ráno, když přijde do práce, odnese jídlo do svačinárny, a tam ho nechá. O pauze si pak jde jídlo sníst. Zaměstnanci se ale po čas práce trousí třeba na toaletu a ne každý má přestávku ve stejný čas. Tak se stávalo, že si někdo posloužil i z cizího. „Docela mě to štve. Dělám proto, abych si nakoupila jídlo, a on mi ho pak někdo sní,“ stěžovala si Eva.

Úplně jsem ji chápala. U nás v kancelářském prostředí nezamykáme nic, a vše najdeme na svém místě. V dělnickém prostředí je to ale asi trošku jiné.

„Já bych nachystala takovou svačinku, po které by zloděje choutky přešly,“ řekla jsem jednou Evě. Navrhovala jsem jí dát do jídla projímadlo, případně i mírný jed. „Tak to by nemuselo dopadnout zrovna nejlépe,“ zhodnotila. „Počkej! Já už něco vymyslím, aby se zloděj usvědčil a zlodějna ho přešla.“

Bylo po Vánocích a většina zaměstnanců si do práce na svačinu brala zbytky cukroví. Ne jinak tomu bylo i u Evy. Ta ale do rumových kuliček pro onu svačinku přidala zvláštní ingredienci, a čekala.

Zloděj byl odhalen ještě dřív, než nastala přestávka. V jednu chvíli si několik lidí odskočilo na toaletu. Když se pak vrátili a přísná paní mistrová se nic netušíc usmála, byl zloděj usvědčen. Její zuby i ústa byly zbarveny do temně modré barvy. Tou ingrediencí byla pořádná dávka barviva. Dalo by se čekat, že mistrová bude zpytovat své svědomí. Místo toho při první příležitosti, která se naskytla, nechala Evu propustit. Nebylo totiž těžké přijít na to, komu rumové kuličky patřily.

„Tak vidíš. Zloděj byl dopaden a odnesl to okradený,“ vzdychala kamarádka při jedné návštěvě u mě. Bylo mi jí skutečně líto. Zvláště když jsem její mistrovou téměř denně potkávala. Bydlela totiž v našem domě. Všichni sousedé ji považovali za počestnou pracující sousedku. Přemýšlela jsem, jestli přece jenom nemohu Evě pomoci. Její dcera studovala, Eva musela živit sebe i dceru. Kde na to měla brát? Promluvila jsem se svou vedoucí. Nakonec se ukázalo, že ani u nás nedělá každý to, za co dostává peníze. Už delší dobu jsme nebyli spokojeni s úklidem v kancelářích. Během několika dní byla původní uklízečka propuštěna a na její místo přijata Eva. Od té doby máme čisto na pracovišti a Eva si nemůže své nové místo vynachválit. Možná nevydělává stejně, jako na původní pozici, ale nic se jí neztrácí a pracuje v přátelském kolektivu. A co je vlastně víc?

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete