Modrý hyacint

Včera jsem si koupila, jen tak pro štěstí, modrý hyacint. Jenže… Když jsem šla ráno do nákupního střediska, klouzalo to po předchozím mrholení a opětovném namrznutí. Měla jsem co dělat, abych se na zledovatělém chodníku udržela. I můj pes, který jindy bravurně běhá i po zamrzlém rybníku, házel prdelkou ze strany na stranu, když mu jeho malé nožky podkluzovaly na tom, co příroda během pár hodin spáchala. Bez zranění jsem doklouzala až před obchoďák, nechala Bena na stráži a šla nakupovat.

Šla jsem se „jen podívat“, a jak to bývá, zpět jsem nesla tři narvané tašky a zmíněný hyacint. Měli v akci minerálky, můj syn je ve svém pubertálním věku jako vyprahlá Sahara, a tak jsem jich také pár přibrala. Plato vajec, také v akci, se vždy v domácnosti hodí. I to se začlenilo do mého nákupu. Hned jsem toho ale začala litovat. Stěží jsem nesla dvě tašky v jedné ruce, třetí v druhé, na které jsem měla navlečené vodítko a aby toho nebylo málo, ještě jsem svírala květináček se zmíněným hyacintem. „Určitě mi přinese štěstí,“ umiňovala jsem si, abych kytičku v pudu sebezáchovy nevyhodila. Balancovala jsem na kluzkém povrchu, snažila se udržet rovnováhu a těšila se domů na šálek horké kávy.

modrý hyacint Když jsem míjela polikliniku, vzpomněla jsem si, že se už téměř měsíc snažím objednat syna k zubaři. Zdárně na to zapomínám, a když si konečně vzpomenu, paní doktorka má dovolenou, nemocenskou, nebo z technických důvodů je už dávno mimo ordinaci. „Musím!“, přikázala jsem si, uvázala Bena ke smrčku, který už dávno znal, protože u něj čekává při každé mé návštěvě polikliniky, a obtěžkána zavazadly jsem vešla do budovy. Schodiště jsem nevyběhla jako obvykle po schodech, ale využila jsem výtahu. Na co také v budově je, že? Tašky, které, zdálo se, zázrakem těžkly každým krokem, mi ani nedovolovaly vystoupat do výšin třetího podlaží jiným způsobem. Hyacint mi voněl pod nosem, když tu se rozevřely dveře výtahu, a já musela popadnout opět tašky a vypochodovat ven. Objednala jsem syna na prohlídku, dnes jsem měla kupodivu štěstí a paní doktorka byla na svém pracovišti (bezesporu díky mému kvítečku pro štěstí) a vracela jsem se stejnou cestou. Najednou slyším volání za zády: „A tu kytičku nám tu necháte?“ Sestřička se smála a ukazovala na parapet, kam jsem si odložila svůj hyacint. A tak jsem se pro symbol svého štěstí vrátila. Krajně vyčerpaná jsem přicházela k našemu domu a v duchu se viděla, slastně odpočívající u šálku voňavé kávy. I Ben, zdálo se, byl rád, že se blíží k domovu. Šťastně poskočil a mně asi pět metrů od našeho vchodu najednou podjely nohy. Pustila jsem tři tašky s nákupem na zem, zaslechla jsem, jak praskají skořápky vajíček, zahlédla prchajícího psa a v napřažené ruce jsem křečovitě svírala jen květináček s hyacintem. Se žuchnutím jsem se odporoučela k zemi. Chvilku to trvalo, než jsem se vzpamatovala, posbírala jsem se z tvrdé země a urychleně posbírala, co zbylo z nákupu. Ale hyacint byl celý!