Moje druhé Vánoce v cizině - v Bavorsku

Tyto Vánoce jsme strávili se synem v nevelkém příhraničním městečku nedaleko hranic bavorsko-českých. My jsme bydleli pouze 6 km od hraničního přechodu, k manželovi jsme to měli 28 km.  Jeho byt byl teplý a útulný, nemuseli jsme běhat každou chvíli do sklepa a domlouvat neposlušnému kotli, tak jsme Vánoce připravili u něho.

Sice nevýhodou bylo, že byt byl na hlavní třídě, kudy denně projížděly stovky aut a zrovna při výjezdu na kopeček řvaly motory a na druhé straně stály dva kostelíky, kdy jejich zvony by probudily i mrtvého. Ale jinak to bylo městečko půvabné, ať v létě nebo i v zimě pokryté sněhem, protože na obou stranách již záhy přecházelo do hezké přírody - lesy, louky a rybníky z obou stran. 

Já jsem měla právě 6 týdnů nový řidičský průkaz, což byla ohromná výhoda, protože manžela si nechali v nemocnici na různá vyšetření 14 dní před Vánocemi a bez auta bych vše určitě nezvládla. Pendlovala jsem mezi naším chladným a vlhkým domkem na české straně, bytem na bavorské straně a nemocnicí v krajském městě. Ale s pomocí tehdy     14letého syna jsme nakonec všechno zvládli. Tehdy byly ještě potraviny levnější na české straně, tak jsem veškeré nákupy absolvovala tam a pečení cukroví a pak přípravu štědrovečerní večeře jsem lehce zvládla v modernější kuchyni v teplém bavorském bytě. Dvakrát týdně jsem jezdila za mužem do nemocnice, týden před Vánocemi jsem omluvila syna ze školy a pustili jsme se do pořádného úklidu velkého obývacího pokoje a pak i dalších místností.

Tehdy snad ještě byly moderní tapety, manžel měl v celém pokoji bílé, vroubkované, které se čas od času přetřely bílou barvou a bylo vymalováno. Strop byl dřevěný se zabudovanými světly, tak jsme to měli hotovo brzy, jen ty obrovské záclony přes celou délku pokoje, sahající až k zemi a ještě sametové závěsy - to byla pořádná fuška. Stromeček jsem přivezla čerstvý z lesa od revírního z naší vesnice, ozdob jsme měli oba dost. Tehdy jsem ještě stihla upéct 7 druhů cukroví a  vánočku a vše čekalo jen na propuštění manžela z nemocnice. Ještě na Štědrý den dopoledne nebylo zcela jisté, zda si budu moci pro něho přijet, až po poledni konečně zavolal, že ve čtyři odpoledne ho propustí. Salát se dělává den předem, polévka byla taky hotova a syn se k vaření stavěl už několik let velmi šikovně, tak dostal za úkol obalit rybu i kuřecí řízečky a já jsem jela pro muže do nemocnice. Syn taky do našeho příjezdu uložil dárky pod stromeček a jakmile jsme přijeli, mohli jsme začít večeřet. Byly to naše první společné Vánoce od svatby, předtím jsme sice už troje strávili v naší chaloupce na vesnici, ale tyto byly nějak slavnostnější, protože prognóza manželova zdravotního stavu byla poměrně dobrá, předtím jsme měli velké obavy z komplikací.

Píše se o bavorských Vánocích, že jsou hodně podobné českým. Svým způsobem ano, ale taky dle jednotlivých regionů co se týče různorodosti slavnostní večeře. Bavorsko je silně katolická země, bylo by nemožné nejít na půlnoční vánoční mši a oproti ostatním spolkovým německým zemím nosí dárky Christkind - Ježíšek /jinde v Německu většinou Weihnachtsmann - vánoční muž/. Ovšem rozdíly v pojetí štědrovečerní tabule jsou dosti značné, snad tak jako s bavorským dialektem se nedá domluvit o sto kilometrů dále, kde je již hodně odlišný, i když opět bavorský dialekt. Manžel pocházel ze statku z mnoha dětí a měli dost velké hospodářství se spoustou domácího zvířectva, ale přesto sváteční večeře bývala velmi skromná, až jsem tomu nechtěla věřit. Každým rokem se celý den postili, mohlo se jíst pouze ovoce nebo preclíky a teprve po návratu z půlnoční mše jedli rybí polévku a - to jsem nechápala - Bratwursty s kyselým zelím a chlebem. Tohle jednoduché jídlo bylo totiž jedno ze dvou pokrmů, které si manžel kromě čaje uměl připravit a třeba i bez zelí jsme ho mívali jako rychlovku i dvakrát týdně, pokud jsem pracovala v obchodě až do večera. Taky dárky si směly děti rozbalit až po příchodu z kostela, takže byli všichni vzhůru dlouho po půlnoci a druhý den vyspávali až do oběda. Ten býval již bohatší a na sv. Štěpána nikdy nechyběla pečená husička. Pochopitelně taky mívali cukroví a vánočku nebo štolu, soudek piva byl vždy ve sklípku i dobré víno, jejich maminka rovněž dělávala Eierlikör - vaječný koňak, pro děti vždy slabší, aby mohly taky ochutnat. Ale rozhodně nemívali nikdy na Štědrý den „pečené bavorské koleno“ nebo „vánoční bavorské ptáčky s rýží“, jak jsem se dočetla u některých příspěvků na netu. Později pak, v manželově prvním manželství s dětmi probíhaly Vánoce obdobně jako v našich zemích, dokonce smažili i rybu a dělávali bramborový salát, ovšem ten se konzumuje teplý a má hodně odlišné ingredience, nežli různé druhy salátu, na které jsme byli zvyklí od dětství u nás. Adventní věnce na stolech i vánoční věnce na dveřích bývaly od nepaměti - to u nás se ujaly až později.

Dosti odlišné bylo obdarovávání a množství dárků pod stromečkem. Manžel tvrdil, že přece není možné, aby pro tři lidi a jednu kolii byla pod stromečkem taková hromada dárků, že já snad zabalím z páru ponožek každou ponožku zvlášť, jen aby toho bylo hodně. Oni že dostávali po jednom dárku pro každou osobu, jen později u malých dětí udělali výjimku, ale takto se prý nikdy nehýřilo. Taky cukroví bylo u nás prý zbytečně hodně, nač ještě dělám dort Malacov a kdo to má všechno sníst. Jenže o těchto Vánocích i předchozích jsem brala tyto výtky s nadhledem, nakonec se vždy všechno do Silvestra dojedlo, cukroví jsem napekla s diabetickým cukrem, takže ho mohl jíst i on s právě objevenou cukrovkou. Ovšem když jsme na návštěvě u jeho příbuzných ochutnali mírně tvrdé placky místo cukroví a k večeři jsme byli pohoštěni tím teplým bramborovým salátem s bratwursty, tak byl nakonec rád, že taky poznal opravdu štědrovečerní zvyky moravské rodiny.

Výzdoba vesnic a městeček byla vždy velmi bohatá, mnohdy až kýčovitá - na některých zahradách měli osvětleny všechny jehličnaté stromky, balkony, za okny svítící postavičky, betlémy, někde i svítící soby ap. V samotném městečku byla výstava betlémů během celého vánočního období v sále místní školy, tam zapůjčili své betlémy místní občané. Půlnoční mše byla velmi hezká a sousedé velmi přátelští, všichni se tam znali navzájem. Když jsme ještě odjeli na návštěvu před Silvestrem ke švagrovi a švagrové, kteří bydleli v půvabné vesnici u města Ulm, kde nádherný vysoký vánoční strom osvětloval celé náměstí s překrásnou katedrálou a já jsem si mohla dokázat své řidičské schopnosti i na delším putování  /pochopitelně nechyběly neustálé rady zkušeného řidiče na sedadle spolujezdce, který byl momentálně bez ŘP/ - byli jsme všichni spokojeni.  Ulmem protéká řeka Dunaj, která je zároveň předělem mezi Bavorskem a Badenskem-Württenberskem. Na pravé straně Dunaje je bavorská část se starobylými uličkami a domy, námořnickými a rybářskými hospůdkami a na druhé straně Dunaje Nový Ulm. Dominantou Ulmu je katedrála Münster, krásný kostel sv. Jiřího a překrásná starobylá radnice s astronomickými hodinami. Taky se tam narodil Albert Einstein.

Příštím rokem jsme už všichni i s prostřední, tehdy ještě svobodnou dcerou, bydleli v řadovém domku v českém okresním městě a strávili jsme tam společně ještě další a další vánoční svátky  - dokud manžel nezesnul.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10