Moje orientace či dezorientace? Aneb může za to žehlicí prkno.

Ani nevím, čím je to dané, že již jako malá dívenka jsem měla problém s orientací. Mé vzpomínky sahají do dob, kdy jsem měla asi 5 let. Pamatuji si, že jsem byla s mámou a tetou nakupovat v obchoďáku. Poctivě jsem se držela maminčiny sukně, ale najednou jsem zahlédla nádhernou mrkací pannu, a byla jsem ztracená. Hledala jsem očima své příbuzné, ale davy lidí kolem mě unášely dál po oddělení. Plačící holčičky si naštěstí všimla nějaká prodavačka, a tak se záhy ozvalo z amplionu: „Našla se plačící tmavovlasá a černooká holčička, stáří asi 5 let, v tmavomodrých šatičkách, slyšící na jméno Jaruška.“ Za pár minut jsem už byla v mámině náručí a usmívala se na svět kolem.

Na tento zážitek z dětství jsem si vzpomněla, když jsme byli s manželem a dětmi v bývalé NDR v Drážďanech nakupovat. Uběhlo čtvrtstoletí, mobily nebyly a já šla do nějakého obchoďáku shánět paruku pro kolegyni. Manžel šel zatím do bistra s dětmi, dát si nějaké občerstvení. Já se kasala svou školní němčinou a vrhla se mezi nakupující. Vše šlo hladce, prodejnu jsem sice našla, ale paruku této barvy neměli, a tak jsem šla k východu. Když jsem jej uviděla, řekla jsem si: „Holka, tys ale dobrá, tak rychle jsi se vymotala z davu“. No, ale okolí před východem mi nic neříkalo, bistro tam nebylo a já tušila, že je zle. Vylezla jsem zkrátka jiným vchodem a vůbec jsem nevěděla, kde je v té chvíli má rodina. Slzy na krajíčku, hrůza v očích, v takovém stavu mě našel manžel u výtahu a já se zařekla, že už se sama nikam nevydám.

moje orientace I když jsem pracovala hodně let u železnice, nedá se říct, že bych byla typ s rozhledem a přehledem, kde, kdy co a kam jede. Jednou jsem jela z Ostravy Poruby do Havířova. Na nástupišti stál vlak, tak jsem nastoupila. Když jsem uviděla pána s notebookem, utvrdilo mě to v tom, že sedím ve správném vlaku. Po půlhodině se dotyčný ptá: „Paní, a myslíte, že tento vlak i odjede?“

Jasně, že neodjel, ptala jsem se strojvedoucího a ten mě se škodolibým úsměvem odeslal na jiné nástupiště. To, kdyby ještě viděl moji „režijku“, asi by si poťukal i na čelo.

Těsně před Vánoci v roce 2011 jsem měla přednášky v Ostravě, a tak jsem se vracela domů až odpoledne. Nevím, co za vlak jsem si nalezla, ale po příchodu na nástupiště jsem zjistila, že nejbližší 3 hodiny nepojede vůbec nic. Volala jsem manželovi a ten řekl jednu větu: „Nehýbej se, milá studentko, z nástupiště a čekej, než přijedu, nebo by se taky mohlo stát, že nedojedeš domů ani na Silvestra!“

Vím, že nás je více, podobně postižených, že v případě, že je něco jinak, nebo jsme v časové nouzi, začínáme zmatkovat a ztrácet orientaci. Na praxi se mi stalo, že paní, se kterou jsem šla navštívit klienta, mě vyvedla jiným východem z domu, a také hned nevěděla, kde zrovna jsme. A úplně stejně jsem na tom byla i já. Nalezly jsme pak nějaké „styčné body“ a lehce se pak na ulici zorientovaly.

Největší hrůzu mám z cestování sólo. Už na něj několikrát došlo a byl to mazec. Když jsem byla poprvé v Praze, toulala jsem se po ulicích s papírem v ruce, kde jsem měla krok po kroku napsáno, kam a kdy se vrtnout. A to jsem se snad stokrát ptala, kudy, tudy…Naposledy jsem byla v Praze před měsícem. Opět sáhodlouhé přípravy, spokojená jsem byla ještě ve vlaku, ale když jsem vyšla rázným krokem do haly, ta tam byla moje odvaha. Papír s pokyny jsem už nenosila v ruce, abych nebudila dojem pomotané venkovanky, ale často do něj nahlížela. Humorné na tom mém putování byl fakt, že ani ti Pražáci mě vždycky neposlali správným směrem a nenavnadili do správného spoje. Korunu mému putování dali dva mladí Ukrajinci, kteří mě s naprostou jistotou poslali tím správným vchodem do metra. Ale tím, že jsem byla odkázána sama na sebe, jsem studovala i způsob, jakým cestování v metru funguje, tak začínám leccos chápat…

Také z toho důvodu, že jsem cestovatelský ignorant a motovidlo, jsem se rozhodla pro „babské jízdy“ s malou vnučkou. Nejezdíme daleko, jen pár zastávek vlakem, autobusem nebo pěšky. A já si připravím itinerář cesty a pomaloučku se otrkávám. Naštěstí holčička nějakým mimosmyslovým vnímám chápe, že i já jsem vlastně malá holčička, která chce sobě, jí i všem ostatním dokázat, že když se ženská do toho opře, dokáže být velice samostatná i „zcestovalá“. Největší odměnou mi je pak hláška malé „tříleťačky“: „No, babí, to jsme ale šikovný holky, že jsme trefily domů, že jo?!“

Přemýšlela jsem, čím to může být? Moje maminka byla levačka a já mám podezření, že jsem asi z počátku brala věci právě do této končetiny. Možná mě „přetentočkovala“ a mně se někam zatoulal smysl pro orientaci. Já totiž obracím žehlicí prkno zcela opačně, než tomu činí všichni členové naší rodiny! Že by bylo právě ono důkazem toho, že jsem v tom všem vlastně nevinně?...

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete