Moje první velká láska

Mou první velkou láskou byl Petr, okouzlující muž s krásným úsměvem. Byla jsem do něj zamilovaná až po uši, jemu však věrnost nic neříkala. Můj příběh začíná na jedné společenské události… Ten večer jsem vůbec neměla náladu na nějaké oslavování, myslela jsem, že umřu nudou, když jsem z ničeho nic uslyšela za zády mužský hlas, který mě zdravil...

Byla jsem hrozně překvapená, dá se i říci, že jsem se lekla, otočila jsem se a přede mnou stál velmi pohledný starší muž. Říkala jsem si: „Ten určitě přišel, protože něco potřebuje…“ Oplatila jsem mu jeho pozdrav, usmála se na něj a dali jsme se do řeči. Zdálo se, že jediné co „potřeboval“ bylo poznat mě.

Celý večer jsme si měli o čem povídat, Petr byl velmi milý, celý večer se na mě usmíval a já mu jeho úsměvy oplácela. Také jsem se od něj dozvěděla, že bydlí hodně daleko, nicméně jsem si říkala „láska hory přenáší“. Čas plynul rychleji, než bych si přála, lidé začali odcházet domů, vyměnili jsme si proto e-maily a telefony a rozešli se. Následující den jsem strávila čekáním na jeho zprávu nebo zavolání. Marně. Ozval se až po několika dnech s tím, že už tady (totiž v České republice) není, ale že se brzy vrátí.
Následující týdny jsem večery trávila u počítače a netrpělivě kontrolovala, zda mi nepřišla nová zpráva. Poslali jsme si snad stovky e-mailů a zdálo se mi, že o něm vím naprosto všechno a že je to muž, s kterým bych chtěla prožít celý zbytek svého života. Myslela jsem si, že ví (i vzhledem k jeho věku), co od života chce, nicméně jsem se velmi mýlila. Zpráv mi přicházelo čím dál tím méně a já začala mít tušení, že v tom „někdo“ je.

Jednou jsem proto zvedla telefon (nehledě na to, kolik stojí volání do ciziny) a zavolala mu. Zvedl to… jeho hlas nebyl takový milý, jak jsem si ho pamatovala. Šla jsem rovnou k věci a po formálních vzájemných otázkách „jak se máš?“, jsem se ho zeptala, proč už mi nepíše. Váhal… chvilku bylo trapné ticho, ale poté řekl, že někoho potkal… Pak jsem zase mlčela já… Když jsem se konečně zmohla na slovo, řekla jsem co nejpřesvědčivěji, že mi to nevadí a rozloučili jsme se. Obrečela jsem to, ale po pár týdnech jsem si na Petra skoro ani nevzpomněla. Jenže osud chtěl tomu, abychom se potkali ještě několikrát…

Podruhé se ozval Petr sám… napsal (e-mail), že brzy přijede a že bychom se mohli setkat. Souhlasila jsem. Nechtěla jsem, aby mezi námi na první schůzce došlo k tolika důvěrnostem, ale když jsme se nakonec setkali, podlehla jsem. Dva týdny, které následovaly, byly jako vystřižené z romantického filmu. Říkala jsem si, že mě miluje, ale neodvažovala jsem se ho na to zeptat. Postupně vycházelo najevo, že jsme každý jiný, totiž že já jsem romantická a spíše samotářská duše a on bavič a věčný optimista, který si chce života užívat plnými doušky.
Pochopila jsem, že se k sobě příliš nehodíme, přesto jsem se domnívala, že by tento vztah mohl mít naději. Petr rád chodil s kamarády do jistého baru, já radši trávím večery u svých oblíbených knih nebo filmů. Jednou jsem však chtěla jít s ním. Rozmlouval mi to. Jeho chování bylo velmi nepřirozené a „divné“. Když odešel, chvilku jsem si četla, po dvou hodinách mi to nedalo a vydala jsem se do onoho baru. Petr popíjel víno, bavil se s kamarády a na klíně mu seděla krásná mladá dívka! Byla jsem v šoku, když ho objala a dlouze políbila, pochopila jsem, že je konec. Víc už jsem vidět nepotřebovala. Na druhý den mi volal, snažila jsem se ze sebe nedělat „hysterku“ a o tom, co jsem předešlý večer v baru viděla, jsem pomlčela. Petr rozchod přijal vlažně, připadalo mi, že je mu to jedno. Já jsem byla zklamaná, rozchod jsem obrečela, Petra už jsem nechtěla nikdy vidět.                          
Mé přání však nebylo vyplněno. Když jsem Petra zhruba po měsíci potkala, nebyl sám, ale ve společnosti pohledné ženy, která se mi velmi podobala… Byl nesvůj, ale snažil se působit sebejistě, ani já jsem na sobě nedávala nic znát. Domyslela jsem si, že bych s Petrem nikdy nemohla být šťastná, je to muž, kterého jedna stálá partnerka „nudí“, má rád změny (ačkoliv má určitý „typ“ žen, které vyhledává). Jsem ráda, že náš vztah skončil dřív, než mohl pořádně začít. Já jsem totiž osoba, která by do něho dala vše a jsem si jistá, že čím déle by trval, tím víc bych byla zklamaná jeho koncem.

Co říci závěrem a poradit těm, kteří právě prožívají podobný příběh? Láska je krásná i krutá, podle mého názoru si nevěrný partner nezaslouží věrnou a oddanou partnerku, pro jedno kvítí slunce nesvítí. Ze své vlastní zkušenosti vím, že když člověk zjistí, že ho partner podvádí, je plný emocí. Doslova to v něm vře, je zklamaný, smutný, naštvaný… Snažte se však dávat průchod svým emocím jen v soukromí. Před nevěrným partnerem je lépe zachovat klid (nedělat ze sebe „hysterku“). Vaše slzy ho obvykle totiž nechávají chladným. Lásku si nevybrečíte. Hlavně však mějte na paměti, že každá láska (i ta na dálku) může fungovat, jen musí oba chtít…