Moje těhotenství

Všude se píší příběhy o těhotenství a já se rozhodla, že se také podělím o svůj příběh, který nezačal příliš štastně, ale má ten nejkrásnější konec. Alespoň pro mě všechno to začalo jednoho deštivého dne 14.3.2007 pět dní před mými 24 narozeninami......

Před cestou do práce jsem se jako obvykle stavila ke své kamarádce na kousek řeči.V té době jsem byla ošklivě rozhádaná s manželem a ona byla taková moje vrba. Dali jsme si kávu a povídali si o všem možném i nemožném až najednou přišla řeč na děti. Striktně jsem jí sdělila,že pokud bych teď byla těhotná jdu okamžitě na potrat. Je to ode mě sobecké já vím, ale já prostě neviděla jinou možnost. Kamarádka mi sdělila že určitě těhotná nejsem, že by to na mě poznala a zeptala se, kdy jsem měla poslední menstruaci. Napadlo mě, že to vlastně ano nevím a začala jsem si zpětně propočítávat dny D.

Nakonec jsem došla k závěru, že už jsem ji dávno měla mít a začala jsem se připravovat na to co budu dělat. Chvíli jsme to probírali a nakonec jsme se rozhodli, že nic nebudeme nechávat náhodě a pojedeme koupit těhotenský test. Jak jsme řekli,t ak jsme udělali.Po příjezdu domů jsem byla odhodlána test si okamžitě udělat.

Jaké ale bylo moje zděšení když se na testu objevily dvě čárky si nikdo nedokáže představit. Dostala jsem hysterický záchvat pláče. Byla jsem zděšená a naštvaná sama na sebe, že jsem si nedávala pozor. Za potratem jsem si stála, ale kamarádka mě přesvědčila, že vzhledem k tomu, že jsem měla bacil, který může způsobit rakovinu děložního čípku, nemusela bych už mít nikdy děti.

Věděla jsem moc dobře že má pravdu. Začala jsem tedy řešit další dilema. Říct to manželovi a udělat ho nejšťastnějším mužem na světě nebo si sbalit věci a žít jako svobodná matka?!? Celé dva dny jsem pak chodila jako tělo bez duše a pořád přemýšlela co budu dělat. Nakonec jsem se rozhodla, že nemůžu být tak bezcitná mrcha a připravit manžela o jeho největší přání. Přeci jen mu bylo už 28 let a miminko si přál ze všeho nejvíc.Takže jsem o dva dny později přišla domů a sdělila mu že bude táta.

Nevěřícně na mě koukal a myslel že si dělám legraci. Ukázala jsem mu těhotenský test. Chvíli na mě koukal a pak mi řekl, že sice vidí 2 čárky,ale vůbec nechápe co znamenají. Opět jsem mu řekla, že to znamená, že čekáme rodinu. Pořád mi nechtěl věřit. Pak mu to ale došlo a v koutku oka zatlačil slzu a řekl "já budu táta". V tu chvíli byl nešťastnější chlap pod sluncem a začal se o mě bát. Hned v pondělí jsme jeli na odběry. Oznámila jsem své gynekoložce, že se mi test ukázal pozitivní, a že jsem nedostala menstruaci.Také jse jí oznámila přesné datum svého otěhotnění. Vím,že to zní divně, ale já ho opravdu věděla. S manželem jsme v tu dobu spolu prožívali vášnivé noci opravdu pramálo, spíše vůbec.

Dr. mi udělala odběry a poslala mě na UZ za 2 týdny s tím, že už miminku bude bít srdíčko pokud tam ovšem miminko je....

Od této chvíle místo abych prožívala nejkrásnější období jaké maminky prožívají, začala jsem prožívat peklo. Potvrzující UZ samozřejmě ozvy neukázal.J ak by také mohl když srdeční činnost plodu začíná kolem 6 tt a já byla zhruba 4 týdny gravidní. S nálezem jsem šla nadšená k lékařce, protože miminko jsem v sobě měla.Ta mě ale okamžitě schladila studenou sprchou. "No Markéto, buď nejste těhotná tak dlouho jak si myslím nebo je ve vás dítě mrtvé, ale spíš bych to viděla na tu druhou možnost", oznámila mi s ledovým klidem v hlase a mě se prolomila kolena. Bože,j ak tohle může jen tak říct? A to mi ještě klidně řekne že když těhotná nebudu napíše mi vitamíny a za půl roku budu těhotná znovu. Odešla jsem z ordinace a myslela si, že se celý svět spikl proti mě. Konečně jsem se začínala těšit, e budu maminka a mělo by se stát tohle? To ne já budu za toho drobečka bojovat, ať se děje cokoliv. Řekla jsem to manželovi a ten nemohl uvěřit tomu, jak dokázala být mije doktorka bezcitná a sobecká. Celý den jsem probrečela. Byla jsem na dně svých sil,ale každý mi říkal,že to nesmím vzdát nebo to miminko vzdá také.Tak jsem se tedy rvala.Za sebe a za toho nenarozeného človíčka.
O 14 dní později ukázal UŽ dobré zprávy. Miminku už tlouklo srdíčko. Byla to pro mě ta nejlepší zpráva. Ale zdaleka jsem neměla vyhráno. Lékařka mi předepsala injekce na udržení plodu a začala mě dopovat léky. Nakonev jsem nedělala nic jiného než polykala prášky.
Předepsala mi takovou dávku magnesia až mi z toho bylo zle. Měla jsem brát 12 tablet denně. Chvíli jsem to opravdu dodržovala, ale asi ve 28tt mi začalo tvrdnout bříško a dr. mi nařídila ať mi manžel zvedne postel na špalky,tak jsem magnesium brát přestala.Po 14 denní kontrole jakoby zázrakem bylo vše zase v pořádku. Postel jsme dali ze špalků dolů, ale já už prášky nezačala brát.

Ve 30tt si ze mě doktorka dělala legraci a tvrdila,že jestli vydržím ještě týden, tak budu ráda, ale další prohlídku mi napsala až za 3 týdny. Zhruba o čtyři dny později mi začalo hrozně tvrdnout bříško a to každou chvilku. Nechtěla jsem nic zanedbat a šla k jinému gynekologovi. Ten mě prohlédl a sdělil mi, že se ani nediví,že mi břicho tvrdne,jelikož jsem otevřená na 1 prst a mohla bych brzy porodit. Poslal mě tedy okamžitě na udržování do nemocnice a já měla vztek, že mě moje lékařka opět zanedbala.

V nemocnici jsem si nakonec pobyla 10 dní a pak jsem mohla domů.Od té doby jsem vyměnila lékařku za lékaře a věděla, že jsem v těch nejlepších rukách.

Když se blížil datum porodu, začal mě pan doktor posílat do poradny do porodnice kde jsem měla rodit. Do poslední chvíle to vypadalo, že půjdu rodit císařem. Měla jsem kontrakce, ale nechtěla jsem se otvírat. Nakonec jsem 17 dní přenášela, protože jsem měla napsány čtyři termíny a doktoři se nemohli shodnout, který je ten pravý, ale porod jsem si prožila normální.

Celou dobu porodu u mě byl manžel a já jsem mu za to moc vděčná. Kdybych byla sama asi bych to tak nezvládla. Personál byl taky úžasný. Porod jsem měla výborný. Jako prvorodička jsem sice měla bolesti asi 10 hodin, ale nebyly vůbec nesnesitelné a samotný porod, kdy jsem konečně mohla tlačit trval pouze 15 minut. Na konci naší cesty, která vůbec nebyla veselá, zažily jsme spoustu těžkých chvil, byla naše dcera Natalia. Když se narodila měla 50 cm a 3050 g.

Byla nádherná a pořád je. Je to náš největší poklad. Narodila se 19.11.2007 v den našeho dvouletého výročí. Když si teď zpětně vzpomenu, že jsem ji vůbec nechtěla je mi hrozně. Jsem ta nejšťastnější máma pod sluncem, protože i když je nějaký den hrozný nebo mám trápení, stačí mi jeden jediný její rozzářený úsměv a to je pro mě to největší štěstí.Tímto příběhem chci ukázat všem maminkám, že i když nám občas doktoři řeknou špatnou zprávu nemusí pokaždé špatná opravdu být.

Takže můj manželi děkuji ti za podporu kterou v tobě mám a tobě naše dcero děkuji za to, že s tebou už žádný den není smutný. Miluji vás.
Vaše maminka Markéta