Moje zlatíčka s toulavýma botama

A pak, někdo je přece musí umýt, nakrmit, napojit, ošetřit, uložit ke spánku, vyprat, pozašívat, vyčistit výstroj a připravit k dalšímu použití na nové expedice.

Každý z nich má samozřejmě svoji partu lidí ve své věkové kategorii, ale obě skupiny se navzájem znají a občas jedou společně, nebo se různě prostřídávají. Dcera i manžel rádi cestují, sjíždí vodu, lezou po horách, ale neradi plánují. Od toho mají ve svých partách své tzv. plánovače. Ti celou cestu naplánují, zjistí dopravu, kempy, možnost stavování, trasu, objednají případně lodě, sledují předpověď počasí a další drobnosti. To mým zlatíčkům vyhovuje. Nic nemusí řešit, vezmou bagáž a jedou. Strach o ně nemám, jsou mezi lidmi, kterým zbylo ještě trochu pudu sebezáchovy.

Občas se ale stane, že vyrazí někam jenom spolu. A to se začínám opravdu bát. Většinou si zjistí pouze nějaký ten spoj do místa určení, a pak už nic neřeší. Kam dojdou, tam usnou, snědí, co se zrovna namane. Mají sice s sebou pokaždé mapu, ale ani se do ní nepodívají a jsou schopní z ní vyjít o několik desítek kilometrů. Zrovna loni chodili po Slovensku, a že jsou v Polsku, zjistili, až když jim v hospodě vnutili  polský jídelní lístek. Mám někdy strach, že jednou při  svém putování narazí na hodně moc vody a zjistí, že došli až k moři, ale zároveň nebudou vědět ke kterému. Zatím si ale vždycky dovedli poradit. Ono není divu s vybavením, co s sebou táhnou. Vždy, když doma balí, jdu jim z cesty.

Každý balí jinak. Dcera si v klidu čte a tak půl hodiny před odjezdem nahází do krosny všechno, co potřebuje a má hotovo, čímž mě ale neuskutečně vytáčí, protože ty nervy a cestovní horečku mám za ni já.

Oproti tomu manžel balí už tři dny před odjezdem. Nejprve shromáždí ohromnou hromadu věcí, a pak přemýšlí, jak je narve do krosny. V půlce balení zjistí, že to prostě nepůjde, všechno vyndá, něco vyřadí a začne znova. Takhle to jde celé tři dny, takže v závěru mě vytáčí ještě víc než dcera. Když konečně odjedou, zbyde po nich hromada věcí, co museli nechat doma. Než to uklidím a zotavím se na těle i na duchu, jsou zpět a začnou vybalovat. Vybalovaná hromada je sice chudší o jídlo, ale zase bohatší o dvě tři kila jehličí, hlíny a jiných přírodnin, co vysypou z oblečení a spacáků. Občas se bojím, že na mě vykoukne i myška krasavice, žabka čtveračka nebo ježek bodlinka.

Loňské léto bylo obzvlášť náročné. Nejdřív vyrazil manžel s kamarády vylézt v Rakousku Hochtor, který je prezentován jako ferata (železná cesta). Takové lezení je brnkačka, jak říká manžel. Ráda věřím, zvlášť, když se znenadání přižene bouřka, to musí být veselo. Tentokrát se ale brnkačka nekonala, protože feratu před dvěma lety zrušili, veškeré železné úchyty, skoby, ocelová lana a řetězy odstranili, takže manžel a kamarádi lezli bez jakéhokoliv jištění. Procházky nad propastí, přechody přes ledová pole. Mně se dělalo špatně i nad fotkama. Druhou částí programu cesty bylo sjíždění řeky Enns. Tam manžel zlobil, vadilo mu, že si k lodi musí půjčit i povinnou výbavu - helmu, vestu a neopren. Vestu si vzal, helmu nakonec taky (s kecama), ale do neoprenu ho nikdo nedostal. Moje velké štěstí bylo, že mě neslyšel, když jsem poznamenala, že v helmě vypadá jako kuře Kalimero.

Dcera vyrazila s partou do Alp. Nebyla v partě jediná dívka, ale má bohužel pověst Amazonky (ta, co se brodí bažinami, ta, co spí venku v mínus třiceti, ta, co má otce, který leze bez jištění). Jak ráda by občas byla křehkou květinkou, má ale smůlu. Zatímco ostatní dívky byly opečovávány, hoši se starali, aby jim nebyla zima nebo aby jejich batohy nebyly moc těžké, mojí malé chudince chtěli naložit navíc ještě barel s vodou, aby jim neutíkala. Ono opravdu asi nebylo chlapcům milé, když na ně z vrcholků hulákala, aby pohli těma línejma  zadkama.

Letos už zase plánují svoje cesty a já se jenom modlím, aby prozatím zůstali v Evropě.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz