Mojuška - moje první vlastní kočička

Mojuška je černá krátkosrstá kočka. Našla ji poblíž psího salonku jedna moje klientka a přinesla mi ji, ať rozhodnu o jejím osudu.

Koťátku bylo tenkrát asi 5 týdnů a bylo v zuboženém stavu. Mělo jakousi kočičí virózu, teklo mu z nosu, očička mělo slepené hnisem a kožíšek plný prachu. Vystlala jsem tenkrát čistý plastový kýbl papírovými utěrkami, opatrně do něj maličké položila a zavolala veterináře. Než přijel, koťátko jen spalo a spalo. Nechtělo jíst, ani pít. Zdálo se mi velice slabé a nebyla jsem si jistá, jestli se nám ho podaří zachránit. Po telefonu jsem proto veterináře požádala, ať s sebou pro jistotu vezme uspávací injekci, aby v případě, že už pro něj nebudeme moci nic udělat, dlouho netrpělo.

Veterinář přijel asi za 2 hodiny a koťátko se po vydatném spánku kupodivu zotavilo. Bylo čilejší a já optimističtější. Pan doktor mu naordinoval tabletky, kapky do očí a další léčba byla už jen v mých rukách.

Řídila jsem se doktorovými radami, několik dní koťátko léčila a krmila ho z injekční stříkačky, protože nebylo schopné samo pít, natož pak jíst. Ředila jsem mu kondenzované neslazené mléko s vodou. Postupně jsem ho přivykala na vodu z mističky a tuhou stravu. Začínali jsme nadrobno nakrájeným syrovým kuřecím a hovězím masem, pokračovali masem vařeným, kotěcími "pytlíčky" a nakonec pomalu přešli na kotěcí granule. Koťátko dostalo symbolické jméno Moja. Stejně tak se jmenuje i první gorilí holčička narozená v pražské ZOO a ve svahilštině toto krásné jméno znamená "První". A Mojuška je moje první vlastní kočička :-)

Moja byla od malička pěkný divoch. V náručí moc dlouho nevydržela, raději se "kočkovala" s našimi psy a stále něco prozkoumávala. Když jí nastala kočičí puberta, tak nás s oblibou okousávala a zkoušela výšky našeho bytu. Vždycky jsem trnula strachy, aby odněkud nespadla a něco si nezlomila.

Když byl Mojušce rok a kousíček, tak jsme ji nechali vykastrovat. Tento zákrok těžce nesla a pár měsíců s námi za trest nemluvila. Už jsme si mysleli, že jsme její důvěru načisto ztratili, když nakonec nastal obrat a z "divoké šelmy" se zase stala naše Mojuška. Hrozně se nám ulevilo. Moja sice už moc nevěří cizím lidem a nesnáší očkování, ale znovu ráda lehává na naší hrudi, miluje drbání za ouškama a když ji zavoláme, tak k nám běží jako o závod. Když ji pozoruji, jak se prochází po místnosti, její černý kožich se leskne a zelené oči jsou jako dva smaragdy, připomíná mi malou pumu.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10