Právě v těchto dnech jsem si vzpomněla na jedno dávné rande, které dodnes vyvolává úsměv na mé tváři.

Byla jsem tehdy hodně zamilovaná. Marek, kluk z vyššího ročníku, se mi dlouho líbil. On se líbil všem, ale oslovil právě mě, jestli bych si s ním nechtěla dát schůzku, zašli bychom na pohár nebo tak něco, protože on už měl v tu dobu po škole a pracoval, zatímco já byla v maturitním ročníku.

Nemohla jsem odmítnout. Ten den bylo poměrně chladno, nic mě ale nemohlo zastavit. Oblékla jsem si nové džíny a halenku, která mi slušela. Na nohy jsem zvolila nové mokasíny. Byly to úplně nové boty, které jsem ještě neměla na nohách. Možná mě odřou? Co by ale ženská nevytrpěla pro lásku?

To jsem ještě netušila, že toho utrpení s botami bude víc, než jsem si myslela.

Marek mě čekal u parku. Po přivítání mi dokonce předal malou kytičku. Rozplývala jsem se blahem. Nejdřív jsme se prošli naším parkem. V dětském koutku jsem si odskočila na záchod. Nejen, že mi nové boty začínaly dřít paty do krve, zhruba deset minut jsem také sledovala, že s nimi nesedí ještě něco jiného. Brzy jsem poznala, co to bylo.   

Jakmile za mnou zapadly dveře, zvedla jsem jednu nohu, abych zkontrolovala podrážky, které jako by se viklaly. Nebylo to ale pouhé viklání, ony se mi po malé procházce podrážky zcela odlepily, a to na obou botách zároveň. Věděla jsem, že domů s nimi už nedojdu. Co jsem měla dělat? Odloupla jsem podrážky, které na botách stejně držely jen jako na vlásku, a schovala je do kabelky. Něco vydržím. Takto jsem vyšla z toalet. Marek neměl ani tušení, co se stalo, a já se styděla mu to přiznat.

Takto jsme chodili ještě asi hodinu po městě. Bohužel, Marek vybíral místa, kde bylo méně lidí, a tak jsme se procházeli po cestičkách plných kamínků, prošli jsme lesní cestu, na které byl zázrak, že mě něco nepoštípalo do chodidel, a dokonce jsme narazili také na velkou louži, která v parku zůstala po nedávném dešti. Ledová voda mě štípala do chodidel. Když pak Marek řekl něco, že se netvářím moc vesele, snažila jsem se vyloudit krásný úsměv. Vymluvila jsem se nakonec na únavu a na to, že jsem včera byla v posilovně, což byla dokonce pravda, a tak mě bolí nohy. „Tak si můžeme sednout někde na pohár,“ navrhl Marek s tím, že mě zve, a já pookřála.

U jahodového poháru se šlehačkou jsem skutečně zapomněla na své trápení. Pod stolem v cukrárně jsem si dokonce boty bez podrážek sundala, nebylo tam vidět, aby si nohy malinko odpočinuly.

Bylo to krásné rande, i když mě nohy štípaly a z pat mi čůrkem stékala krev. Jaké bylo ale překvapení, když poháry byly snědené, Marek zaplatil a my se chtěli vydat na další cestu. Nohy oproštěné od mučících bot malinko natekly a já se do bot už nedokázala nepozorovaně nasoukat zpět. A nešlo to ani, když už si Marek všiml, že jsem pod stolkem bosá. Musela jsem se přiznat, že mám nové boty, které mě tlačí, a navíc, což už viděl sám, mi cestou odpadly podrážky.

„A to jdeš jak dlouho bez podrážek?“ zajímalo Marka. Musela jsem se přiznat, že vlastně od začátku. Marek se na mě láskyplně usmál a hned se ptal, proč jsem mu to jednoduše neřekla.

„Nechtěla jsem vypadat jako nějaká háklivka,“ přiznala jsem. Nakonec jsme se tomu oba zasmáli, Marek mě dokonce pohladil po tváři, a ihned se šlo domů. Protože jsem neměla na nohách už ani boty bez podrážek, ty skončily v igelitovém sáčku, tak mě domů Marek poponášel. Malinko jsem se styděla, bylo to ale příjemné. Vinula jsem se k němu a ani jednomu to moc nevadilo. Tenkrát jsem měla mnohem nižší váhu, než dnes. Oba na to i dnes, po letech, co jsme stále spolu, rádi vzpomínáme. Jen Marek občas řekne ve srandě, že jsem si ho už první den pěkně „osedlala“.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10